Petr Polák – Hlavně nezaložit další kapelu

Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Petra Poláka
Publikováno: 6.3.2025

PETR POLÁK je veselý chlapík, který je ponejvíce znám coby lídr keltské partičky VINTAGE WINE. Jak jsem se ale v našem rozhovoru dozvěděl, má aktivit mnohem více. Pokud se vám u jeho příjmení vybaví frontman skupiny Jelen Jindřich Polák, pak vězte, že shoda není náhodná, jsou to bratři.

Začnu netradiční otázkou: kdo je Tonto?
V dávných dobách jsme s bráchou jezdili hrát do Irska. A já jsem si tam koupil takovou koženou bundu s třásněma, kterou mám hrozně rád a dodnes ji občas nosím na koncerty. My jsme se tam bavili s bandou muzikantů, kteří sledovali dětský seriál Lone Ranger, kde se jedna z postav jmenovala Tonto. A protože jsem nosil stejnou bundu jako on, dostal jsem tuhle přezdívku. Později jsem se dozvěděl, že španělsky to znamená blbec. Když jsem hledal pseudonym pro svá sólová vystoupení, tak mi to přišlo jasný. (smích)

Ty ale jako Tonto vystupuješ jen sporadicky, nebo se pletu?
Ten nápad vznikl na ulici, protože i v Irsku šlo o pouliční hraní. Já tak nehraju skoro vůbec, jen občas, když jedu do světa nebo si brnknu v nějaké z pražských hospod. Je pravda, že teď jsem začal dostávat víc nabídek, ale Vintage Wine mají samozřejmě přednost.

Teď vážně. Tvůj brácha Jindřich je lídrem úspěšné skupiny Jelen. Řekl bys, že pocházíš z hudební rodiny?
No, úplně ukrutně, můj pradědeček se jmenoval Kamil Kisch-Trojan, byl to houslista. Rodiče mojí prababičky, kterou kvůli svatbě museli nechat zplnoletit, ji nechtěli jen tak dát muzikantovi, takže si pradědeček v Benátkách nad Jizerou založil tiskárnu hudebnin, kde se tiskly noty pro filharmonii.

Babička studovala divadlo, zpívala v příbramském krematoriu a u Svatého Víta a vedla nás k muzice. Maminka pak pokračovala v tradici.

Pokud vím, jednu dobu jste měli s bráchou společnou kapelu.
Spolu jsme hráli deset let, já jsem byl basák a ta kapela se jmenovala Krivohlavy. Několik písniček se z ní dodneška hraje v Jelenovi, pak jsme se rozešli.

Proč?
My jsme oba frontmani, takže jsme byli tak trochu dva kohouti na jednom smetišti. A pak jsme taky každý odešli dělat jinou muziku. Brácha byl původně hodně velký rocker, který mě naučil třeba poslouchat Iron Maiden. Jenže Jeleni pak šli někam jinam, a já se zaměřil na svoje Vintage Wine.

Máš nějaké hudební vzdělání?
Chodil jsem do lidušky (dříve lidová škola umění, dnes základní umělecká škola – poznámka redakce) na flétny, na basu a na teorii. Potom jsem strávil rok na konzervatoři Jaroslava Ježka, abych se rozhodl, že takhle muziku dělat nechci. Nic proti konzervatořím, ale mám pocit, že absolventi odpovídají určitému modelu muzikantů, který je všude stejný. Já jsem měl pocit, že chci mít svobodu v tom, jak hraju, takže jsem šel cestou soukromých učitelů. Potom už byly vzděláním jenom koncerty a ježdění.

Na vaše koncerty už nějakou dobu chodím, ale o kapelní historii toho moc nevím, prozraď o ní něco.
Týjo, to jsi mě docela dostal. Začínali jsme jako mladá banda z hecu a zněli jsme úplně jinak než dnes. Už je to čtrnáct let. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali na takový minifestiválek, kde jsme vyhráli jeden den v nahrávacím studiu, takže vznikl první singl a došlo k seznámení se studiem ExAvik a skvělým producentem Pavlem Bromem. Tam jsme pak dělali první desku Drums & Guns, složenou převážně z tradicionálů, do dneška ji nemůžu slyšet, protože jsou tam milióny chyb, ale na druhou stranu je hodně autentická. Zpívám tam, jako když mám něco nacpanýho v nose. (úsměv) Nám se hrozně měnila sestava a bylo to nahoru dolů. Chvíli se nám hodně dařilo, chvíli to bylo špatný. Měli jsme nějaký personální problémy. Ale začala převládat autorská tvorba. Vydali jsme album Thrashfolk, které se ztratilo a teprve nedávno na něj Supraphon získal opět práva. Vždycky, když to vypadalo, že se rozjedeme, tak se něco podělalo. V roce 2019 jsme vydali desku Dryghtyn a zkoušíme to znova. Máme zase novou sestavu a já si myslím, že šlape nejlépe. Úplná historie Vintage Wine by vydala na knihu, která by nikoho nezajímala. (smích)

Vintage Wine se hlásí ke keltskému rocku, co tě do tohohle stylu nasměrovalo?
Já jsem od mala vždycky tíhnul k historii. Zajímaly mě různý mytologie. Sedm let jsem dělal historický šerm. Když jsme potom jezdili do Irska, tak jsem začal vnímat jejich folklór, který je muzikantsky hodně zajímavý a dost mě ovlivnil, nicméně jsem byl kovaný rocker. Takže se všechno tak nějak spojilo. Jenže teď už ani moc keltskou muziku, na které jsme začínali, nehrajeme. Teď děláme hodně vlastních písniček, do kterých se promítají ti Iron Maiden a podobně.

Já bych spíš řekl, že hrajete „kelt punk“ nebo „kelt hardcore“, a to zejména díky tvému divokému zpěvu. Z čeho tenhle specifický styl vychází?
Moje hudební vzory jsou Bruce Dickinson nebo Robert Plant, což do keltský muziky moc nesedí. Já jsem vždycky chtěl dělat muziku s tradicionálama a zároveň jsem vyrůstal na hard rocku a metalu, takže to takhle nějak vyšlo. Dneska je taková módní vlna irskýho punku, který se snažím vyhýbat. Ono je to sice hodně zábavný, ale jenom chvilku. Ty kapely mají stejný loga, stejný názvy, stejnej zvuk a nemůžou se od toho oprostit. My jsme měli výhodu, že jsme nebyli v tý éře „iropunku“ a spíš jsme se inspirovali těma Iron Maiden.

Kromě zpěvu hraješ také na mandolínu, proč sis vybral tenhle specifický nástroj?
Když je člověk hodně mladý, tak moc dopředu nepřemýšlí. Já jsem si říkal: „Na housle se nenaučím, mandolína je taky strunná, tak si ji koupím.“ Vůbec jsem netušil, jak se na ni hraje. Pak jsem si na stránkách www.mandolicafe.com hledal prstoklady akordů a tabulatury. V podstatě jsem se učil tím, že jsem si doma hrál „irčány“. Takže jsem měl mandolínu a vůbec mě nenapadlo, že učením strávím spoustu let. (smích)

Nedávno jsem se dověděl jednu zajímavou věc, která mě překvapila: Prý v jedné kapele hraješ na baskytaru.

Ano, jmenuje se Kalsarikännit a založil ji Jan Pekárek, který s námi hrál na akordeon a teď se vrátil k muzice. Naučil se výborně na niněru. On miluje ten slovanský folklór. Já jsem tam dostal šanci se vrátit k baskytaře, což je můj původní nástroj, tak jsem na ni začal hrát a moc si to užívám. Navíc v té kapele nejsem frontman, takže můžu hrát.

Proč sis vybral baskytaru?
Za to může brácha, on hrál na kytaru a nechtěl mít doma konkurenci, protože je o šest let starší, tak mi přidělil basu. (úsměv)

A proč jsi tedy od ní přešel ke zpěvu?
Jak už jsem říkal: Cítím se jako frontman a zpívat a hrát na basu je hodně náročný, takže jsem ji musel v domovské kapele odložit.

To je zajímavé, já jsem slyšel opačný názor.
Myslím, že speciálně v Čechách je basa dost nepochopený nástroj. Lidi jako Jaco Pastorius nebo Victor Wooten u nás nejsou moc známý, takže muzikanti mají tendenci říkat: „Ty moc hrát neumíš, tak si vezmi basu, ta je jednoduchá, má jenom čtyři struny.“ Jenže to je omyl. Jako basák musíš dávat pozor na svou hru, poslouchat bicí a ještě zpívat, to je fakt náročný.

Proč píšeš a zpíváš anglicky?
Za prvé, čeština je na textování hrozně složitá a vždy ovlivní celkový zvuk té muziky, takže jsem si na ni troufnul až letos. Zatím jsem tvořil v angličtině. Naštěstí mě ji máma učila od tří let, takže mi přišla přirozená, navíc je zpěvná a melodická. Když pak chceš hrát v zahraničí, tak odpadá i ta jazyková bariéra, což je taky výhoda. Čeština je hodně těžká, ale má neuvěřitelný kouzlo, na který jsem přišel až letos. Vintage Wine jsou už na tolik zavedený v angličtině, že si český texty primárně ponechám na svoje sólovky.

Jako host Jelena jsi před dvěma lety vystoupil v O2 Aréně, jaký to pro tebe byl zážitek?
Vystrčit holou řiť na vyprodanou O2 Arénu byl jeden ze tří mých nejsilnějších zážitků spojených s hudbou. (smích) Ale vážně. Já jsem si uvědomil, že jsem šťastný, že se pohybuji na klubové scéně.

Mělo tvoje gesto nějaké následky?
Ne, jen myslím, že už mě příště nepozvou. (smích)

Mluvil jsi o třech velkých zážitcích, jaké byly ty další dva?
Když jsem moderoval na Rádiu Beat, tak jsem dělal rozhovor s klávesákem skupiny Yes Rickem Wakemanem. To bylo skvělý, on je moc inspirativní a přitom neuvěřitelně skromný, takže jsme si hodně povídali a já nepouštěl skoro žádnou muziku, za což jsem následně dostal vynadáno. (úsměv) A ten poslední si raději nechám pro sebe. (smích)

Co dalšího máš na tenhle rok v plánu?
Hlavně nezaložit další kapelu. (smích) Já jsem konečně napsal několik písniček v češtině, u kterých mám připravené aranže. Sehnal jsem hosty a chci je vzít do studia. Ty písničky se nehodí pro Vintage Wine, protože tam zpívám v angličtině. Bude to koncepční album. S Vintagema budeme hrát nějaké festivaly a taky pojedeme miniturné po Finsku, na to se moc těším. Ale znovu opakuji, hlavní plán je nezaložit kapelu.

O čem ta deska bude?
Každý zpěvák si musí jednou natočit sólovku s písničkami, které se nehodí pro kapelu. Já jsem si úplně náhodou napsal dvě písničky v češtině. Takže ta deska bude folkově veselá o neveselých věcech a bude se jmenovat O mrtvých věcech.

Na koncertech občas vídám trička s nápisem Dick O´Wine, co mi k tomu řekneš?
(smích) To je spojení skupin Dick O‘Brass a Vintage Wine. V kapele Dick O‘Brass hraje náš houslista Jeník Veselý a zpívá tam velký šprýmař Tomáš Nedělka, ze kterého si už hodně dlouho děláme sofistikovanou legraci a furt čekáme, kdy nám to začne vracet, ale zatím se k ničemu nemá. My jsme jim v zoologické zahradě nechali adoptovat dikobraza. Když křtili desku, tak jsme Tomášovi dali odlitý Dickobrass (slangový výraz pro penis z mosazi – poznámka redakce). Takže si ze sebe neustále střílíme, ale Tomáš nějak zaostává. No a skupina našich společných fanoušků si dala vyrobit trička, na kterých je dikobraz, který popíjí sklenku vína. Je to dobrej fór, ale nejde o oficiální merch.

Ve svých rozhovorech se na začátku většinou ptám, co kdo poslouchá. Tentokrát jsem na to zapomněl. Prozradíš mi to na konci?
Já hrozně stárnu, takže mám čím dál širší záběr. Když jsem začínal, tak to bylo striktně blues, rock nebo metal a nic jiného mě nezajímalo. A teď vlastně zjišťuju, že dobrá muzika je v každým žánru. Nedávno jsem objevil i dobrej hip hop. Hodně poslouchám blues a nezávislou scénu, kde je strašně moc dobrých kapel. Největší moje láska je progresivní rock. Když to shrnu, tak toho poslouchám strašně moc od folku po tvrdý metal.