Pavel Razím – Nejbližší je mi hudba jako taková

Text: Luboš Hnát
Foto: Ája Dvořáčková
Publikováno: 12. 8. 2019

Jedním z našich nejrespektovanějších bubeníků je určitě PAVEL RAZÍM. A protože muzikantských zkušeností má na rozdávání, požádal jsem ho o rozhovor. Samozřejmě jsme v něm probrali i jeho dosavadní kariéru.

Kdy a proč ses vlastně poprvé posadil na bubenickou stoličku?
Zhruba třináct let ode dne porodu, protože se mi bicí nástroje ohromně líbily už svým vzhledem. Což trvá dodnes.

Dočetl jsem se, že ses v mládí asi rok neúspěšně učil hrát na basu. Proč neúspěšně?
Tak pozor – na baskytaru jsem se učil velmi úspěšně šlo mi to skvěle, jako málokomu. Jen jsem měl velmi otlačené prsty na levé ruce a baskytara také není tak pohledná jako bicí nástroje. Proto jsem toho zanechal a pomohl jsem vyniknout Wimpymu (baskytarista Zdeněk „Wimpy“ Tichota – pozn. red.) a mnoha mým dalším kamarádům hrajícím na baskytaru.

Je pravda, že basa a bicí vyžadují stejný typ muzikantského uvažování?
Bicí nástroje vyžadují nekonečně více inteligence než baskytara a také pohybově a koordinačně jsou mnohem zábavnější. Obzvláště pak při nakládání a vykládání z a do auta a přenášení vůbec.

Nějakou dobu jsi byl členem posádkové hudby. Většina muzikantů se vojně spíš vyhýbala, ty jsi na ní šel. Co tě táhlo?
Na vojně mě nejvíc lákaly parády a peníze. Ani jednoho se mi však nedostávalo v míře mého očekávání. Takže jsem toho zanechal. Nicméně hodnost mám dodnes.

Málo známé je, že jsi u posádkové hudby sloužil s Jirkou „Zelím“ Zelenkou. Jak vypadá vojna, když se sejdou dva špičkoví rockoví bubeníci?
Se Zelím se znám od roku 1987. To jsem nastoupil k posádkové hudbě, Zelí tam byl na vojně a už v té době hrál výborně, chodil k panu profesorovi Veselému. Já jsem se ho snažil dohnat, což vlastně dělám dodnes. (smích) Hráli jsme spolu mnoho slavnostních i smutečních pochodů, státních hymen i spoustu jiné hudby například při promenádních koncertech. K tomu všemu jsme vypili mnoho, mnoho kalíšků škodlivých nápojů. Naše historky se dají dost těžko napsat, některé z nich jsou navíc veřejně naprosto nepublikovatelné.

Dostal jsi nabídku, aby ses přidal k Yo Yo Bandu. Mám pocit, že vojenské prostředí je více méně uzavřené… Jak se o tobě kapela dozvěděla?
Repertoár posádkové hudby mě neuspokojoval, v té době už jsem hrál rock i jazz. U toho okamžiku jsem sice přímo nebyl, ale pokud vím, kytarista Petr Zeman, se kterým jsem v té době hrával, se na autobusové zastávce náhodou potkal s kytaristou Yo Yo Bandu Mirkem Linhartem. Klábosili o blbostech: mimo jiné o tom, že bubeník kapely je v nějakých problémech a přestává se mu dařit docházet na koncerty. Yo Yo Band v té době koncertoval šestkrát týdně a byl na vrcholu oblíbenosti. A Petr Mirkovi řekl, že zná mladého bubeníka, který má málo parád a peněz u vojáků a dvě hladové děti doma. A tak začala doba mých parád a peněz u Yo Yo Bandu.

Čím tě skupina zaujala?
Její nabídka mě oslovila parádami a penězi. (smích) Ne, vážně ‒ byla to pro mě další muzikantská zkušenost, na profi úrovni. Tudíž Pavel rostl a rodina nezmírala hladem.

Když dostane muzikant, který hraje v nějaké kapele, lano, je většinou jednoduché ho přijmout. Myslím, že odejít od posádkové hudby tak snadné nebylo, nebo ano?
Budeš se divit, ale v první polovině divokých devadesátých let to vlastně žádný velký problém nebyl. Srovnal jsem veškeré půjčky a odevzdal uniformu…

Kromě Yo Yo Bandu hraješ v současnosti ještě například s Luboš Andršt Blues Bandem, Janem Spáleným, Framus Five, hodně zaskakuješ v různých kapelách, hraješ v muzikálech. Nedělá ti problém se v tolika stylech orientovat?
S Janem Spáleným už taky jen zaskakuji, ale velmi, velmi rád. Co se týče orientace, mám to postaru, tudíž na holky. (smích) I když mám v hudbě žánry mému srdci blízké, poslouchám a chci hrát HUDBU jako takovou. Škatulkování muzikantů tipu jazzman nebo rocker nemám moc rád. Muzikant je buď dobrej, nebo špatnej. Jakékoliv hudební styly do toho nepletu. Nehledě na to, že je velmi zábavné jít hrát a nevědět co a mnohdy ani s kým, což doposud občas zažívám. Takže jestli se orientuji ve stylech, nevím ‒ to je spíš otázka pro lidi, co se mnou hrají nebo pro ty, kdo mě vydrží poslouchat. Problémem jsou spíše kolize termínů vystoupení, které jsou obrovské, ale mají je kolem mě všichni, tak se s tím musím popasovat také. To samozřejmě vyžaduje i určitou vstřícnost a pochopení od kolegů, s kterými trvale spolupracuji.

Který ze stylů je ti  pocitově a muzikantsky  nejbližší?
Jak už jsem říkal, mně je nejbližší hudba jako taková. Pojmenování žánrů beru jen jako orientační označení pro všechny, které hudba zajímá. Já osobně styly zas až tolik neřeším, ale to už se opakuji.

Kromě toho učíš na konzervatoři, dá se to všechno stíhat?
Jsem živoucí důkaz toho, že ano.

Každý učitel svým žákům logicky něco předává, ale co žáci poskytují učiteli? Bereš si od nich něco?
Zpětnou vazbu při výuce si uvědomuji čím dál častěji. Spoustu zlozvyků, které žákům při výuce vytýkám, si uvědomuji každý večer při hraní sám na sobě. (smích)

Na loňském narozeninovém koncertě Luboše Andršta jsi s Jirkou Zelenkou v několika písničkách hrál zdvojené bicí, na perkuse s vámi dokonce hrál Imran Zangi. Vždycky mě zajímalo, jestli je to náročné hrát na bicí ve dvojici a držet rytmus ještě s někým jiným?
Nejnáročnější na tom je, abych byl ze všech nejvíc slyšet. (smích)  Obtížné to rozhodně je, člověk musí daleko víc vnímat dalšího bubeníka než sebe samého. S někým to jde snadno a hned, s někým to jde velmi těžko i po hodinách zkoušení. Velmi jemné nuance rytmického cítění mohou působit při souhře problémy. Ovšem s výše zmíněnými pány to bylo (alespoň pro mne) bez problému, nebojím se říct čistá radost.

Já jsem na vás moc dobře neviděl, ale slyšel jsem, že jste to pojali jako velkou show…
Ano, byla to veliká show. Příště ti doporučuji chodit včas, ať chytneš místo v první řadě.

Co posloucháš za muziku, když ji sám nehraješ?
TV Šlágr dnem i nocí. (smích) Nejčastěji poslouchám mluvené slovo, a když už hudbu, tak jen tu, na kterou mám v danou chvíli náladu.

Já se ptám proto, že si pamatuji, že jsem tě jednou viděl v tričku Rammstein, což mě docela překvapilo. Posloucháš tedy i tyhle novější kapely?
Rammstein jsou už podle mě docela stará kapela, můžu tě ubezpečit, že poslouchám i daleko, daleko mladší a novější kapely. Jen mi ještě nikdo nedal jejich tričko.