11. 7. 2022 – O2 Universum, Praha
Text: Luboš Hnát a Miloš Pelikán
Foto: Jindřich Oplt
Publikováno 18. 7. 2022
Jeff Beck: zleva -Ronda Smith, Jeff Beck, Anika Nilles a Robert Stevenson
Při svém pražském koncertě nenechal JEFF BECK nikoho na pochybách, že je kytarovou veličinou. V téměř vyprodané hale O2 Universum s ním jako host vystoupil JOHNNY DEPP. V roli předkapely se nadšenému publiku představil MICHAL PAVLÍČEK a TRIO.
„Pavlíčkovci“ se na pódiu objevili pět minut po dvacáté hodině. Kromě samotného mistra na něm stáli: Martin „Maťo“ Ivan (baskytara), Michal Nejtek (klávesy) a Michal „Kolouch“ Daněk (bicí).
Michal Pavliček a Trio: zleva – Michal Pavliček, Michal „Kolouch“ Daněk, Martin „Maťo“ Ivan a Michal Nejtek
Převážnou většinu svého čtyřicetiminutového vystoupení hrála kapela instrumentálky, a protože Michal Pavlíček toho coby lídr moc nenamluvil, zůstaly jejich názvy lidem utajeny. Troufnu si říct, že drtivá většina přítomných včetně mě nepoznala ani jednu ze skladeb. Já jsem se tedy o to více soustředil na muzikantské výkony. Zaujal mě zejména Kolouch, který sice není takový showman a „nezamotává“ se do paliček jako jeden z jeho předchůdců, ale hraje neuvěřitelně úsporně, ctí písničku a dává jí to, co v pravou chvíli potřebuje. Právě v tom tkví jeho ryzí muzikantství.
Překvapilo mě, že skupina měla výborný zvuk, který boural letitý mýtus, že předkapela musí znít hůře než hlavní hvězda. V O2 Universu tomu tak rozhodně nebylo. Až v závěru jsem poznal Veliké Lalulá, kterou zpívala Mili Honsová, a úplné finále obstaral velký hit Země vzdálená, v němž se o vokály postaralo dívčí trio. Jednaz jeho členek byla Anna Monhartová, kterou znám ze skupiny Hard Rock Tribute.
Michal Pavlíček a trio: Vokalistky
Osminásobný držitel Grammy Jeff Beck se na pódiu objevil krátce po deváté hodině. V jeho doprovodném bandu jsou Ronda Smith (baskytara), Anika Nilles (bicí) a Robert Stevenson (klávesy).
Hned v úvodu slovutný kytarista připomněl svou spolupráci s naším Janem Hammerem a zahrál The Pump a Star Cycle. Obě skladby pocházejí z desky There And Back (1980) na, které se právě Jan Hammer podílel. Vedle vlastních písniček zaznělo i několik coverů, třeba od Mahavishnu Orchestra si Beck vypůjčil You Know You Know. Do prvních padesáti minut se vešly ještě například: Big Block, Brush With The Blues nebo You Never Know.
Sympatické bylo, že kytarista dal pro minisóla prostor svým spoluhráčům. Nejvíce ho dostala Ronda Smith, která je už drahně let nedílnou součástí Beckovy doprovodné kapely. Předvedla se také mladá bubenice Anika Nilles, jejíž výkon po celý koncert vyrážel dech nejednomu ostřílenému rockerovi. A pozadu nezůstal ani klávesák Robert Stevenson.
Nemalá (hlavně dámská) část publika přišla hlavně na Johnnyho Deppa. Na pódiu se bez velké pompy objevil při Rumble, do níž hrál doprovodné beglajty. které do písně zapadly jako pověstný zadek na hrnec. Kromě zvýšeného počtu mobilů nad hlavami se očekávané davové šílenství naštěstí nekonalo, a tak koncert pokračoval bez ječících fanynek a podobných výstřelků. Depp se představil také coby schopný zpěvák. Mikrofonu se chopil třeba v Lennonově Isolation, nejvíce mu však sedly Hendrixova Little Wing a závěrečná The Death And Resurrection Show z repertoáru Killing Joke, která vzdáleně připomínala dobu, kdy Jeff Beck koketoval s elektronikou.
Johnny Depp, v pozadí Jeff Beck
Přídavek na sebe nenechal dlouho čekat. Nejprve kytarista zahrál tklivou Corpus Chrisiti Carol a úplné finále obstarala A Day In The Life, kterou Beck již mnoho let končí všechny své koncerty. Že se k ní připojil Depp, snad ani není třeba dodávat.
Mnoho lidí včetně recenzentů řešilo, zda Johnny Depp nezastínil Jeffa Becka. Nemyslím si. Oba jsou mimořádní umělci, kteří se proslavili každý v jiném oboru. Na jednom pódiu, kam je svedlo několikaleté přátelství, se vhodně doplňovali. Zvažovat, kdo koho zastínil, mi připadá nepatřičné.
Malá osvěta pro nedovzdělané rockery
Jeff Beck je právem považovaný za jednoho z nejlepších rockových kytaristů na světě. Poprvé na sebe upozornil ve druhé půlce 60. let, když ve známé londýnské kapele The Yardbirds vystřídal Erika Claptona a jeho spoluhráčem se stal Jimmy Page.
Následně Beck sestavil skupinu, v níž zpíval Rod Stewart a na baskytaru hrál Ron Wood. Ta pod názvem The Jeff Beck Group vydala v roce 1968 desku Truth, která dodnes patří k zásadním počinům definujícím hard rock. Jenže zatímco jmenovaní pak dobývali svět v kapelách Led Zeppelin, Faces a The Rolling Stones, on zůstal stát s prázdnýma rukama. Ale rozhodně se nenudil: ve stodole za domem montoval staré závodní automobily, což je mimochodem jeho celoživotní vášní.
Během 70. let nahrál Beck několik ryze instrumentálních desek s prvky jazzu a funku, které se solidně prodávaly. Přitom si dělal to, chtěl on sám, a nikoli producenti a manažeři. V roce 1976 s ním začal spolupracovat klávesista českého původu Jan Hammer.
Nikdy se nestal superhvězdou, ale jedinečná vibrátová technika, nezvyklé výběry tónů, suverénně zvládané zpětné vazby či třeba skvělá práce s dynamikou ho řadí k nejuznávanějším kytaristům rockové historie. Osmasedmdesátiletý Jeff Beck je čarostřelec s uměleckou kuráží a představivostí, jakou má z jeho generace málokdo: důkazem je třeba album Who Else! (1999), na kterém jsou hojně použity postupy tehdejší taneční scény kombinované s odvázaným bigbítovým hraním.
