Rani Tolimat – K narozeninám jsem si přál psací stroj

Text: Luboš Hnát
Foto: Nakladatelství Prostor, Alexandr Kobranov
Publikováno: 28. 3. 2024

Většina rozhovorů Rockového světa se točí kolem muziky, ani tento nebude výjimkou. Prim v něm však hraje literatura. Důvod je prostý – na moje otázky odpovídal bubeník a překladatel nejen hudebních knih RANI TOLIMAT.

Rani, jsme na Rockovém světě, musím se tě tedy na úvod zeptat: Jaký máš vztah k muzice?
Naprosto zásadní, ať už jako posluchač, muzikant, nebo bývalý novinář a samozřejmě překladatel. Hudba mě vždy ovlivňovala a je tomu tak pořád. Od malička mě nic nezajímalo víc, což se projevuje i v mojí práci.

Jakou hudbu posloucháš, kdo jsou tvojí favoriti?
Začal jsem u klasického bigbítu, máma milovala Beatles, Simona s Garfunkelem, prostě „šedesátky“ – to byla její generace a mě to zezačátku oslovilo nejvíc. Potom jsem se dostal k Led Zeppelin a Cream a podobnému typu muziky. Hodně mám rád silný autorský osobnosti jako Bob Dylan, Bruce Springsteen, Lou Reed, můj velký oblíbenec je Peter Gabriel, zapomenout nemohu ani na Suzan Vega a Alanis Morissette. Z našich se mi líbí třeba Vladimír Mišík nebo Michal Prokop.

Že jsi sám muzikant, jsem se dozvěděl poměrně nedávno, řekni mi tedy něco o své hudební kariéře.
Moje hudební kariéra nikdy nepřekročila práh klubů, maximálně menších letních festivalů. Hraju na bicí, v současné době hlavně na perkuse. Posledních sedm let působím ve skupině Los Culos, která ale hraje mnohem déle. Částečně jsou to moji staří kamarádi z gymplu. Já jsem byl dlouhá léta jejich fanouškem a pak jsem od nich dostal lano, což mě hodně potěšilo. Jedná se o latinskoamerickou muziku, ale jde o čistý rock, nikoliv žádné etno, jaké si člověk asi většinou představí, když se řekne latinskoamerická muzika. Náš frontman a autor písní je poloviční Španěl a zároveň vystudovaný hispanista. Proto o té kultuře toho spoustu ví a píše výborný texty.

Takže texty jsou ve španělštině?
Ano, on píše ve španělštině, což je trochu problém, protože u nás tenhle jazyk nikdo moc neumí. Ale snažíme se je lidem překládat, ať už na bookletech cédéček, nebo pouštěním titulků na koncertech ˗  což se ne vždycky povede, ale snažíme se o to.

Jak na vás reagují posluchači?
My hrajeme dost energickou muziku, takže si nejsem jist, jestli ty překlady stíhají číst. Ale pokud ano, tak se většinou dost smějí. Ty texty jsou většinou hodně imaginativní.

Přejdu k tvému hlavním povolání, což je překládání nejen hudebních knih. Jak ses k tomu vlastně dostal?
Pocházím z překladatelské rodiny, takže zatímco jiný děti si k narozeninám přály hokejky nebo fotbalové míče, tak já jsem chtěl psací stroj. A už v raném věku jsem začal překládat. Sice jsem na vysoké škole vystudoval něco úplně jiného, ale i tam jsem překládal. Byly to ale spíš komerční záležitosti. A posledních asi dvacet let to dělám na plný úvazek.

Zajímá mě, jestli si vybíráš knihy, které budeš překládat, nebo ti nakladatelství jednotlivé tituly přiděluje podle své potřeby?
Knížek, které jsem si vyloženě vybral, protože se mi líbily a chtěl jsem je dělat, takových bylo jenom pár. Z hudební branže to byla především Springsteenova autobiografie Born To Run, o tu jsem hodně stál. Považuji ji za jednu z nejlepších věcí, kterou jsem v životě dělal. Jinak to funguje zhruba na půl, takže ne, že mi nakladatelství řekne: „Tuhle knížku budeš překládat“, ale řekne: „Mám tady titul, který by se ti mohl líbit, koukni se na to, a dej nám vědět.“ A já se pak rozhodnu.

Ptám si i proto, že jsem zjistil, že kromě knih o Bobu Dylanovi, Neilu Youngovi či George Harrisonovi jsi přeložil i biografii o Maxu Cavalerovi a Soufly, což do výše uvedené společnosti moc nezapadá.
Knížky o George Harrisonovi i Maxu Cavalerovi vydal Tomáš Brandejs a jeho Nakladatelství 65. pole. Tomáš je můj dlouholetý kamarád. Troufnu si říct, že se máme hodně rádi. Když jsem přeložil Harrisona, tak Tomáš hodně stál o to, abych dělal i Cavaleru. Já jsem o tom nějaký čas přemýšlel, protože Cavaleru a jeho Soufly nemám téměř vůbec naposlouchaného. Jenže když jsem si tu knížku přečetl, zjistil jsem, že do metalu nemusím být tolik ponořenej, protože je to spíš o jeho životě, zážitcích, vztazích a kapelách. I když hudba v té knížce hraje velikánskou roli, tak nejde o nic, co by člověk během překládání nezvládl naposlouchat. A nakonec ta kniha byla velmi zábavná.

Jak moc při překládání využíváš faktu, že jsi sám aktivní muzikant?
Zásadně. Ono nejde ani tak o muzikantský termíny, ty si vždycky někde nejdeš, navíc jich není moc. Ale sám se mezi hudebníky pohybuješ, tak víš, že mají specifický žargon a rozpoznatelný slovník. I když každá kapela se baví trochu jinak, když přijdeš mezi muzikanty a znáš jejich způsob vyjadřování, tak zapadneš. A když ne, tak nějaký čas vůbec nevíš, o čem se baví. A když překladatel ten specifický jazyk nezná, tak to okamžitě poznáš, a trčí to z textu jak péro z gauče. Třeba, ne pro běžného čtenáře, ale když se v té muzikantské komunitě pohybuješ, tak je to hrozný.

Jaké žánry ještě překládáš?
Mám rád klasickou beletrii, takže anglo-americkou krásnou literaturu.  Moji milovaní autoři, které rád překládám, jsou lidi jako Irvine Welsh nebo Sarah Perry, což je britská velmi populární autorka. Pak také Khaled Hosseini, Kevin Wilson, Quentin Tarantino, prostě je toho dost.

Překládáš jenom z angličtiny, nebo i z jiných jazyků?
Pokud dělám něco z jiných jazyků, tak jde jen o kratší texty, na knihy si troufnu jenom v angličtině.

Pojďme k tvému zatím poslednímu překladatelskému počinu z oblasti hudebních knih. Tím je práce Greila Marcuse Bob Dylan: Život v sedmi písních. Jak bys ji charakterizoval?
Myslím si, že je to jedna z nejlepších knih, který byly kdy o Dylanovi napsaný, protože ho představuje z perspektivy, z které je na něho smysluplné se dívat. Dylanovi je přes osmdesát a čtyřicet let, tedy druhou polovinu jeho života, o něm nic nevíme. On nedává rozhovory, nechodí do televize, proto ho známe jenom z koncertů a z desek. Na druhou stranu těch prvních čtyřicet let jeho života je už tak probraných, že o něm nejde napsat nic nového. Takže nemá smysl psát další životopis. Ale to, co Bob dělá, je natolik zajímavé, že na něj můžeme nahlížet skrz jeho tvorbu.

Greil Marcus zvolil podle mě velmi cennou metodu, že ty písně nerozebírá jako takové, ale pojímá je jako záležitost v kontextu americké kultury. Ať už minulé, to znamená ty kořeny, ze kterých vychází sám Dylan: tedy černošský blues, starý country nebo taková podivná lidová muzika z Apalačských hor, která pro něj byla hodně důležitá. Tohle všechno jsou kořeny klasický protofolkový Ameriky. Autor ale zároveň Dylana pojímá jako takový filtr, ve kterém se spojily všechny tyhle kořeny z minulosti a pak se jako paprsky rozprostřely do současný americký kultury. Ta kniha nemůže oslovit ty, kdo o tomhle nic neví, což chápu. To by tam mělo být uvedený, což ale nikdo neudělá, protože by to byl protiobchodní tah.

Když jsem knížku četl, tak jsem jí moc nerozuměl, komu je určena?
Z toho, co jsem řekl, vyplývá, že je spíše pro poučené čtenáře. Já jsem se o tom bavil se svým kamarádem Petrem Onuferem a ptal jsem se ho, kam by tu knížku na stupnici jedna až deset zařadil. Přičemž jednička je člověk, který o Dylanovi neví vůbec nic, a desítka je absolutní „dylanolog“. A on řekl, že je to tak na pětce.

S tím nesouhlasím, troufám si říct, že tak na pětce jsem sám a knížce jsem nerozuměl.
Ono se z té desítky na pětku dívá hodně spatra. Já si myslím, že je to tak na sedmičku. Mě překvapilo, že jsem se v ní dozvěděl něco nového a zároveň mi nepřišlo, že opouštím známé pole. Fascinovaly mě některé souvislosti. Třeba jsem si vůbec neuvědomil, že v jedné z nejzásadnějších písniček Desolation Row z Dylanovy nejslavnější desky Highway 61 Revisited (1965) zpracovává fakt, že se v Americe ještě v šedesátých letech dvacátého století v trafikách běžně prodávaly fotky s lynčováním černochů. V té knize je tomu věnovaná celá kapitola. Já jsem věděl, že tenhle obraz v té písničce je, ale vůbec mi nedošlo, že je takhle zásadní. Další výborná věc na té knize je rozbor Dylanovy nejnovější pecky Murder Most Faul, což je částečně píseň o atentátu na Kennedyho, ale hlavně je to retrospektivní pohled na americkou hudbu posledních šedesáti let.

Proč myslíš, že Greil Marcus vybral zrovna tyhle písně?
On to v podstatě v té knížce píše: chtěl, aby to byl takový pestrý kaleidoskop. Proto vzal písničky, který mu připadaly jako nejzajímavější střípky, nejbarevnější a zároveň takový, který vrhají nejvíc stín na současnost.

Zajímavé také je, že knížka není chronologická, ale přeskakuje mezi různými obdobími.
To taky není náhoda. Kopíruje to knihu Chronicles (česky Kroniky), kterou napsal sám Dylan. Vyšla myslím v roce 2002 nebo 2003. Tam je také použita tahle metoda, a protože Greil Marcus zná Chronicles nazpaměť a často z nich cituje, tak použil stejný způsob.

Kterou knížku považuješ za nejlepší, co jsi udělal?
Pokud jde o publikace o muzice, tak je to Bruce Springsteen: Born To Run. Springsteen je můj maximální životní hrdina, takže už stříhám metr do jeho letňanského koncertu. Já už jsem předtím přeložil knížku Bruce od Petera Carlina, což je velmi renomovaný autor. To byl takový klasický životopis. Když nakladatelství Jota koupilo práva na Born To Run, tak překladatele musel schválit Springsteenův management, a mě asi dost pomohlo, že jsem před tím dělal toho Carlina. Takže jsem byl moc rád, protože jsem o tu knížku hodně stál.

Překvapuje mě, že překladatele musí schválit management, to je obvyklá praxe?
Není, přemýšlím, jestli se mi to ještě někdy stalo, asi ne. Ale že se to občas děje, to jsem věděl.

Jak dlouho ti trvá knížku přeložit?
To záleží, jak je rozsáhlá, toho Dylana jsem dělal asi dva měsíce.

Na čem teď pracuješ?
Na knize, která se jmenuje Dozvuky od Abdulrazaka Gurnaha, a jde o částečně rodinný a částečně dramatický román odehrávající se během několika desetiletí ve východní Africe. Co se týče muziky, tak mám na léto připravenou publikaci s pracovním názvem Šedesát písní, které definovaly devadesátky.