Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Michala Pavelky
Publikováno: 20. 8. 2024
Vládcové vesmíru – zleva: Michal Pavelka, Karel Vršecký a Richard Jozefy
V jedné tiché pražské restauraci jsem se sešel s lídrem zatím nepříliš známého příbramského tria VLÁDCOVÉ VESMÍRU Michalem Pavelkou. Náš rozhovor se točil hlavně kolem dění ve skupině, která před nedávnem vydala svou druhou desku, ale zabrousili jsme i do jiných témat.
Michale, o vaší kapele se mi toho na internetu nepodařilo moc dohledat, prozraď tedy něco o její historii.
V našem městě máme takové pořekadlo: „V Příbrami je dvacet muzikantů a třicet kapel.“ Takže se všichni mezi sebou dobře znají a střídají v různých sestavách. Já jsem v devadesátých letech hrál s trojicí skupin, které byly lokálně hodně známé. Jmenovaly se: Výčep, Axial a Wurm. Výčep byl pivní bigbít, Axial pop metal a Wurm taková alternativa. Takhle se to různě míchalo a prolínalo. Nynější éra Vládců vesmíru začala v roce 2019. My jsme sdíleli zkušebnu s ostříleným bubeníkem Karlem Vršeckým, což je dnes vážený, téměř sedmdesátiletý pán. Působil v mnoha nejen příbramských kapelách. Dlouho jsme plánovali, že si spolu zahrajeme, takže jsem Karlovi jednou zavolal a nabídl mu společný jam session. On byl pro a říkal, že má basáka, a přivedl výborného zpěváka a skvělého baskytaristu Richarda Jozefyho, který je o generaci mladší než já a o dvě než Karel. Takže jsme vytvořili třígenerační skupinu. Už na první schůzce bylo jasné, že jsme si padli do noty a bude nám to spolu perfektně fungovat.
Před chvílí jsi naznačoval, že nejde o první éru Vládců vesmíru, byla tedy ještě nějaká dříve?
Ano, ale šlo o krátkou epizodu. S muzikantama z Axialu jsme se pokoušeli dát dohromady novou partu. Ale trvalo to asi rok a skončilo to jedním koncertem v příbramském Junior Clubu.
Vysvětli mi prosím, jak jste přišli na název Vládcové vesmíru?
No, ono se to může zdát trochu nabubřelý, ale není. My se na našich deskách snažíme dát k tomu názvu klíč. Obě začínají úryvkem z rozhlasové hry Stopařův průvodce po galaxii, tam je postava vládce vesmíru, a je to nejskromnější člověk na světě. Vtip je v tom, že by všichni chtěli vládnout, ale neměli by, a ten, kdo by vládnout měl, tak nechce a vlastně to ani neví. Jediný, co chce, je, aby mu všichni dali pokoj — a on ho chce dát všem, a to je právě vládce vesmíru.
Myslíš, že tenhle klíč už někdo pochopil?
Já doufám, že ano. (úsměv)
Výhradním autorem písniček jsi ty?
V podstatě ano. Ve skupině Axial jsem hrával se zpěvákem Petrem Průšou, který dnes zpívá se Špejbl’s Helprs, což je revival AC/DC. Spolu jsme tvořili autorské duo, on psal hudbu a já texty. Na naší poslední desce jsou takové písničky dvě.
Z čeho tvé texty vycházejí?
To je zajímavá otázka. Už jsem zmínil, že jsem dost ovlivněn Stopařovým průvodcem po galaxii, takže rozhodně z něj. Mě a moji ženu hodně zajímá vesmír nejen jako filozofický fenomén, ale i z hlediska astrofyziky. Navíc jsem už od dětství velký scifista a hodně se zajímám o východní filozofie, nejvíc ze všeho o taoismus. Tohle všechno se v mých textech odráží.
Pobavily mě dvě vaše písničky, tou první je Českej normalizační film, co bylo inspirací k němu?
Jeden můj kamarád, velký fanoušek filmu, se pohádal se ženou, a když mi to vyprávěl, říkal: „Ta byla tak příšerná, jako Haničinec,“ a mně najednou došlo, že v tom normalizačním filmu bylo několik osobností, kterých jsem se jako dítě bál, takže v tom mým vztahování se ke světu sehrály jistou roli.
Druhá zábavná písnička je Strýček Leo Fender. Na ní je navíc zajímavé, že je výrazně ovlivněná moravským folklórem.
Já jsem se nikdy nepovažoval za dobrého kytaristu, jsem spíš takový samorost. Vždycky říkám, že jsem „kytarista z pralesa“. Samozřejmě jsem se zajímal, na jaký nástroj mám hrát, jestli na fendera, nebo na gibsona, a narážel jsem při tom na spoustu rozporů. Takže jsem si představil, že se oba konstruktéři (kytary Gibson stavěl Les Paul – poznámka redakce) jako usedlí strejdové na moravské vesnici hádají, kdo dělá lepší nástroje.
Vládcové vesmíru – zleva: Michal Pavelka, Karel Vršecký a Richard Jozefy
Mimochodem, na co hraješ ty?
Já používám fendery. Ale zajímavé je, že se ke mně úplnou náhodou dostal nástroj, na který hrál kytarista Jirka Berta Jarolímek, který byl v Příbrami doslova legendární. Takže mám jeho jolanu superstar z roku 1978, kterou vyrobila firma Jolana Krnov. Já jsem si ji zrekonstruoval, a je to výborný signální nástroj, který má perfektní dohmat i ladění.
Jak ses k ní dostal?
Jirka Berta Jarolímek ji prodal mému spoluhráči z kapely Výčep a ten ji později prodal mně.
Vraťme se k vaší desce, kde jste ji nahrávali?
Já už od roku 2001 nahrávám výhradně ve studiu Solisko u Miloše Rábla, takže deska vznikala tam. Miloš je velice šikovný. My jsme amatérská kapela a punc profesionality dává jedině on. Pracuje se nám s ním velice dobře. Jeho studio je malé a nemá tak velkou produkci, ale přesně to my potřebujeme.
Vaše novinka je eponymní, proč?
Původně jsme ji chtěli nazvat podle jedné písničky, která se jmenuje Královna víl. Nicméně když se podíváš na obal, uvidíš na něm obrázek z knížky Vládcové vesmíru, která vyšla v roce 1947 a napsal ji J. M. Troska. My jsme si tedy říkali, že vlastně bude nejlepší, když to celé bude co nejprostší, aby to celé odpovídalo étosu Vládců vesmíru. Proto jsem levou rukou napsal ten název, aby to vypadalo jako písmo malého děcka.
Na jakých médiích album vychází?
Zatím máme pouze digitální platformy, ale já sním o tom, že bychom to vydali na elpíčku. O cédečka už dneska není žádný zájem. Předchozí desku jsme vydali na CD, bylo jich tři sta kusů, prodali jsme asi sto dvacet a ten zbytek mi leží doma a nikdo to nechce. Elpíčka dnes zažívají renesanci, navíc se dají přehrát, i kdyby došlo ke světový katastrofě, protože nejsou závislá na digitálních technologiích.
Není to finančně náročnější než vydání na CD?
Je, víc než dvojnásobně. Jak jsem už řekl, jsme amatéři, takže na výrobu elpíček budu muset nějakou chvíli šetřit…
A co časové hledisko, pokud vím, tak Loděnice nestíhají.
Ale jsou i jiné firmy, které lisují elpíčka.
Píšeš i pro jiné interprety?
Miloš Rábl mě oslovil, abych otextoval jednu písničku pro Pepu Kůstku na jeho sólové album s tím, že ji bude zpívat Lešek Semelka. Bral jsem to jako velkou poctu, skladbu jsem tedy otextoval a nakonec také nazpíval. Kdysi jsem také psal texty k písničkám na desce Marty Kubišové In My World (2005), autorem hudby byl americký indiánský písničkář „White Wolf“ Trezak a s písní Na Na Heya jsme dokonce vyhráli hitparádu Českého Rozhlasu Česká dvanáctka.
Kde je možné Vládce vesmíru vidět a slyšet?
Teď je to trochu slabší. Ono je problém propagovat svoji hudbu. Když někam zavoláš, všichni říkají, ať nejezdíme ani zadarmo, protože na nás nikdo nepřijde. Takže na druhé pololetí zatím nemáme plánované žádné koncerty, v prvním jsme hráli asi pětkrát. Vloni toho bylo o něco víc, ale zájem o kapelu, která není moc slyšet v médiích, prostě není.
Jak bys charakterizoval vaši muziku?
Určitě je to rock, nebo jestli chceš, tak bigbít, hodně jsou tam názvuky folku. Moje rodina pochází z Valašska, i když já jsem čistokrevný Příbramák, tak si myslím, že nějaké valašské, respektive moravské geny v sobě mám, to nakonec slyšíš v písničce Strýček Leo Fender. Na první desce máme podobnou skladbu, která se jmenuje Sportovci a muzikanti. Přiznám se ale, že mně nikdy nešlo ani tak o hudbu jako o text, ten je pro mě nejdůležitější.
To je docela zajímavé, protože většina lidí to má opačně.
Já nesdílím názor, že nejdůležitější je hudba a je jedno, o čem se zpívá. Moc mě mrzí, že se tohle stalo standardem a z textu se stala jen taková výplň. Všichni se mi posmívají, ale já chci mít správně i tu formální stránku, aby byly v pořádku přízvuky. Já třeba skoro neposlouchám moderní českou hudbu, protože mě dráždí, že tam je ta čeština „natažená na skřipec“. Připadá mi, že dřív muzikantům na textech záleželo daleko víc. Vezmi si třeba folkaře, Plíhal, Nohavica, v rocku třeba Vostárek, Vrba nebo Martin Němec, to jsou excelentní textaři a ty písničky byla radost poslouchat.
Co si myslíš o českých kapelách, které zpívají anglicky?
To je taky zajímavá otázka. Já jsem učitel a několik let jsem učil na britské mezinárodní škole tady v Praze a poslední čtyři roky jsem působil na gymnáziu Open Gate v Říčanech u Prahy. Takže pro mě je angličtina denní chleba. Hodně lidí se mě tedy ptá, proč nezpívám anglicky, ale mně je prostě čeština bližší.
Moje otázka se ale týkala angličtiny v textech jiných skupin.
Já si myslím, že je to škoda. Řekl bych, že tím trpí národní tradice a kreativita. Vezmi si, že dřív se psaly opery italsky a pak přišel Smetana a začal je psát česky a dnes jde o vysoce ceněná díla. Kde by byla česká hudba bez Hej Mistře, Měsíčku na nebi hlubokém nebo Znám jednu dívku, ta má dukáty? Kdyby Ryba, Dvořák či Smetana následovali kánon a použili italská libreta, už by o nich nikdo nic nevěděl…
