Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Jindřicha Musila
Publikováno: 6. 2. 2024
Jindřich Musil
Kytarista JINDŘICH MUSIL působí na pódiu i mimo něj nenápadným, skoro až plachým dojmem. Když s ním ale mluvíte, zjistíte, že jde o velmi zábavného společníka, což dokazuje i následující rozhovor, ve kterém jsme probrali celou Jindrovu hudební kariéru.
Jindro, kdys poprvé držel v ruce kytaru?
Myslím, že na škole v přírodě v Tatrách. Zahrál jsem tehdy akord D a spolužáci tleskali.
Jsi hudební samouk, nebo jsi prošel jako mnoho jiných základní uměleckou školou (dříve lidovou školou umění)? A jak jsi začínal?
Mě všechno naučil Dušan Kovář. On na průmyslovce hrál na kytaru, mě to tehdy oslovilo a chtěl jsem to dělat taky. Maminka mi k Dušanově úděsu koupila kytaru a pak už to nešlo zastavit. Byl jsem neuvěřitelně natvrdlý, ale vytrvalý a nedal jsem Dušanovi šanci ukončit mou výuku pro neschopnost. Hráli jsme spolu zejména rockově laděný folk, Telegraph Road, Hotel California, Romeo And Juliet a řadu podobných. Dušan skvěle zpíval, dokonce jsme založili kapelu Credit s Pati (později Dušanovou ženou) a Martinou (nyní v Japonsku asi), nacvičili Dušanovy skvělé vlastní skladby a vystoupili Na Petynce, kolem roku 1987.
Co se výuky týče, maminka mi též zaplatila několik lekcí na klasickou kytaru u profesora Köhlera. Měl jsem tehdy desku kytaristy Milana Zelenky, kde hraje skladby J. S. Bacha, a slyšel jsem ji asi tisíckrát. A chtěl jsem to taky hrát, pár jsem se jich naučil, Preludium Cis moll, Bouree, Preludium D moll a ještě něco myslím. Ale trávil jsem tím spoustu času, a když jsem zjistil, jak strašně bych klasiku musel cvičit, abych hrál alespoň přijatelně, přijal jsem rozhodnutí, že tuto kariéru na padesát let přeruším a vrátím se k tomu, až budu starý a nebudu moct hrát hardrock. A začal jsem hrát hardrock.
První kapelu jsme založili s Dušanem na bicí (jemu je jedno, na co hraje) a spolužákem Jakubem Plíhalem na baskytaru v roce 1988. Zkoušeli jsme u mého tatínka v práci na půdě, bylo to úžasný, ten pocit, že to, co známe z desek, najednou děláme taky!
Co se týče hry na elektrickou kytaru, všechno, co Dušan neuměl, jsem se naučil z desek. Tehdy jsem neustále poslouchal muziku, díky strýci Richardovi jsem měl přístup k západním deskám a dokola jsem zkoušel, jak to tam hrajou, až jsem vyprodukoval něco podobného.
Kdo ti byl v začátcích hudebním vzorem?
Z kytaristů Paul Kossoff, Carlos Santana, Brian May, Mike Bloomfield, Ritchie Blackmore, Jimmy Page, Gary Moore, Wes Montgomery a Ivan Mládek.
Z ostatních hudebníků mě oslovovali téměř všichni od konce šedesátých do začátku osmdesátých let, jak říká bubeník Freeway Jam Paul Schenzer: „Z té doby se mi líbí úplně všechno.“
Máš hodně charakteristický zvuk, jak ho dociluješ? Jaké používáš nástroje a aparaturu?
To samo… nemám žádný recept. Zjistil jsem, že ať používám jakýkoliv aparát, ať se snažím jakkoliv, zvuk mám vždy víceméně podobný. Mám doma spoustu aparátů, ale nejradši mám Orange hlavu TH30 a velkou bednu, většinou však vozím Fender Supersonic, kvůli skladnosti, a ten má též skvělý zvuk. Používám struny desítky a nejvíc kytaru Les Paul Standard. Doma nahrávám hlavně na Gibbson SG, má nějaké německé singl snímače a zní božsky, ale tak bzučí, že většinou na koncertech nejde použít. Poslední dobou jsem začal sbírat double-cut kytary, moc se mi líbí ten tvar (například PRS Santana), ale mám samé čínské a znějí hrozně! U Ibanez 300 jsem vyměnil snímače za Seymore Duncan, ta teď zní aspoň trochu zajímavě.
Co se týče efektů, vyzkoušel jsem jich spoustu, i multiefektů, ale vždycky jsem skončil s kabelem rovnou do zesilovače, zřejmě díky mé neschopnosti dostatečně dlouho kroutit těma čudlíkama, než z toho vyleze něco rozumného. Všechny moje multiefekty mají zajímavou výrobní vadu: každý umí zahrát pouze jeden přijatelný zvuk. Všechny ostatní zvuky u daného pedálu jsou vyhozené peníze, budu ty zvuky reklamovat. Na koncertech používám ZOOM 50, pokud potřebuji dlouhý a krátký delay, a vždy též WAH-WAH pedál.
Jakými kapelami jsi prošel?
Freeway Jam, The Steam, Led Zeppelin Revival, Cream Revival, Eric Clapton Revival, The Ambassadors, Afterglow, Blues Amplified, Allman Company, Mateo Blues Band.
Znám tě jako plodného skladatele, vzpomeneš si, kdys napsal svoji první skladbu?
Myslím, že asi v roce 1989 pro Freeway Jam, byl tam takový jednoduchý, ale velmi účinný riff, něco na způsob Born In The U.S.A. Snad tento song jednou objevím na nějakém koncertním záznamu.
V současné době působíš mimo jiné v Led Zeppelin Revival, s jakými se setkáváte ohlasy?
Pokud na koncert přijdou fanoušci Zeppelínů, vystoupení si všichni užijeme. Ale nesmíme hrát v nezeppelínském prostředí, to se pak setkáváme s ponižováním a urážkami.
Pokud dostaneme poptávku na firemní nebo soukromou akci, vždy odepisuji „hrajeme nahlas a nejde to ztlumit“, případně „pokud vaši zaměstnanci nefandí Led Zeppelin, bude náš koncert utrpení pro vás i pro nás“. Jednou nás poptala sekretářka generálního ředitele jakési důležité firmy, když jsem odpověděl ve stylu výše, odepsala mi: „Bohužel, pan ředitel na Vašem vystoupení trvá.“
Též jsme hráli na svatbě, kde rodiče nevěsty prohlásili, že pokud nepřestaneme, odejdou a vydědí novomanžele. A my jsme nepřestali.
Přeci jen hudba Led Zeppelin je pro mnoho fanoušků téměř posvátná. Zaznamenal jsi někdy nějaký negativní názor v tom smyslu, že dělat jejich revival je něco špatného?
Ano, i já sám nesnáším revivaly… Ha, ha, abych to vysvětlil, pro mě je obrovský rozdíl, když kapela hraje pouze muziku co nejlépe a se zápalem, nebo když se kapela po originálu i pitvoří ve smyslu oblečení a pohybů – to už není muzika ale cirkus.
Jaký je osud kapel Afterglow a Blues Amplified?
Smutný. Kapela Afterglow natočila dvě tajné desky, které nikdy nevyjdou. Kapela Blues Amplified natočila desku Space Shuffle. Obě kapely odehrály poslední koncert v roce 2020.
Tvojí nejnovější partou je Mateo Blues Band, prosím představ ji čtenářům.
Aktuálně jsme se zpěvákem a hráčem na foukací harmoniku Matějem Ptaszkem založili bluesovou kapelu Mateo Blues Band, hraje tam ještě Sam Fiala na bicí a Ivan Čermák na baskytaru. Ohromně nás to baví, Matěj na letošek dohodl spoustu koncertů, moc se těším.
Jedná se o bluesovou záležitost, vzniklou díky naší společné vášni pro opravdové americké blues. Já to vždycky chtěl hrát, a když jsem jednou slyšel Matěje hrát na foukačku a zpívat, bylo mi naprosto jasné, že tohle vznikne. Dohodli jsme si schůzku v sedm hodin v kavárně, která zavírala v osm, a padesát pět minut jsme se bavili o knížkách. Naštěstí jsme během posledních pěti minut stihli založit kapelu, no bylo to o fous… Já jsem následně sehnal Sama a Ivana, něco jsem jim myslím nasliboval, nazkoušeli jsme repertoár a odehráli dva koncerty. Ten první byl dost tragický (pro nás, kapela Mea Culpa měla úspěch), hráli jsme na cyklostezce pro projíždějící cyklisty, což nebylo příliš vhodné publikum. Navíc byli vysílení a hlasité blues je iritovalo, bylo to to poslední, co v tu chvíli potřebovali. Ale brali jsme to též jako příležitost k zocelení, šlo o práci v těžkých a nepříznivých podmínkách. A kapela ji, až na následné psychické problémy, zvládla. Druhý koncert byl ve Vagonu společně s Led Zeppelin Revival, a ten se velmi povedl, tentokrát jsme nebyli napadeni pumpičkami a nebyli jsme též vhozeni do Berounky, jednalo se o jednoznačný úspěch.
Vím, že váš zpěvák Matěj Ptaszek bydlí Polsku, jak má to vliv nějaký na fungování kapely?
Je to velmi problematické, kvůli zkouškám nebo koncertům Matěj musí přijet z Polska a já ze Zbraslavi. Aby to bylo spravedlivé, kdybychom zkoušeli v Jablonci nad Nisou. Ale my jsme Matějovi řekli, že tam nejsou žádné zkušebny a že tam mají napětí sto deset voltů, takže Matěj jezdí do Prahy.
Myslím, že jsme loni měli pět zkoušek a dva koncerty, letos se chystáme tento poměr razantně otočit, přestali jsme totiž zkoušet.
Určitě se chystáte co nejvíc koncertovat, s jakým repertoárem?
Asi z poloviny hrajeme vlastní věci a ze třetiny převzaté skladby, zbývajících sedmnáct procent času Matěj hledá správnou harmoniku nebo já měním strunu.
Převzaté jsou instrumentálky Screamin‘, Juke, Christo Redemptor a též Hoochie Coochie Man. Chystáme další, například Honky Tonk Woman, naše koncerty jsou totiž příliš drahé v přepočtu na písničku a musíme je prodloužit, neboť pořadatelé, publikum i cyklisté jsou nespokojení.
Máte ambici natočit desku?
Máme velkou ambici natočit dlouhou desku, vrhneme se na to hned, jak vyděláme milion po zdanění.
