Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Rockového světa
Publikováno: 1. 9. 2024
Ivan Hlas
Ikonický písničkář IVAN HLAS oslavil v květnu významné životní jubileum, při té příležitosti obnovil svou dávnou kapelu NAVY PAPAYA, která se chystá opět častěji koncertovat. V následujícím rozhovoru mi Ivan mimo jiné prozradil, proč sešlo z vydání desky, kterou tahle parta měla nahrávat v roce 1999.
Nedávno jsi oslavil své kulatiny, jak se cítíš, jako čerstvý sedmdesátník?
Dost dobře, když se někdy ohlédnu, vidím, že jsem měl v životě hodně štěstí, abych se toho dožil. A to mě drží. Kolem dobrý kmen, kamarádi a kamarádky, pořád spousta hezkých věcí kolem muziky. Mám radost a na čísla nemyslím.
Jsi znám svým obdivem k indiánům, na koncertech dokonce občas vystupuješ v indiánské čelence. Kde se u tebe vzala ta láska?
Jako dítě jsem přelouskal kompletně Karla Maye, hlavně ty knížky, kde se pohyboval Vinnetou. Pak mi to přišlo nějaký až moc vymyšlený, vzal jsem si mapu a zjistil dost nesrovnalostí. Ale indiáni mě velice zaujali.
Ivan Hlas
Jaký kmen máš nejraději?
Jsou to Apačové, ale ne kvůli tomu Vinnetouovi. Časem se mi dostala do rukou knížka Zlomený šíp pojednávající o životě náčelníka Cochise. Tak to byl můj vzor. Sjednotil apačské kmeny, byl to vlastně čestný politik, ale taky velký válečník a stratég. V tom životě je všechno, co může zažít slušný člověk v těžké době. Proto mám pořád radši dodržené slovo než stovky napsaných a většinou porušených smluv. U indiánů je už bohužel všechno jinak, ale mám je jako ideu pořád v hlavě.
K tvým narozeninám vznikl film Pramínek času, jak se ti spolupracovalo s režisérkou Alenou Činčerovou?
Celou tu akci k sedmdesátinám jsem nazval Pramínek času. Patří k tomu i 2LP a CD Pramínek času, které jsme nahráli s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezchlebem naživo ve studiu. Všechno najednou, jak se to dřív dělávalo. Zvukovým režisérem byl Adam Pakosta. Ten byl velice důležitý. Třeba jsme nahráli písničku a říkali, tak to dáme ještě jednou. A Adam povídá: Proč? Má to náladu, tempo, není tam chyba. Jdeme na další. Myslím, že se to dost povedlo, a mám radost. Další radost mi udělala režisérka, když zavolala, že by o mně natočila film. Vůbec jsem netušil, jak na to. My jsme se s Alenkou předtím vůbec neznali. Po zhlédnutí hotového filmu všichni chodili, že se musíme znát od dětství. Taková je Alenka, z některých jejích nápadů jsem byl jak v říši divů. Třeba jak využila mé původní povolání knihkupce. Velice jsme se skamarádili. A s celým štábem, malým, ale velice výkonným. Je to ono štěstí, které občas přijde. Podařil se film, ne technický, jako s kým jsem kdy co brnkal nebo psal, ale film o životě, tak jak to přesně bylo a je. Z pramínku času mám kompletně radost. A Alenka Činčerová je geniální.
Když jsme spolu dělali před několika lety první rozhovor, říkal jsi, že výroční koncerty nemáš moc rád a žádný nechystáš, přesto jsi k sedmdesátinám jeden (mimochodem výborný) udělal. Co tě přivedlo ke změně názoru?
Opravdu jsem žádný normální koncert nechtěl. Byly nabídky na velké haly a sály, mě tohle moc nebaví. A tak jsme s mojí ženou Kačenkou vymysleli takový mejdan na lodi Cargo Gallery na Vltavě u kamaráda. A Kačenka pozvala kámoše a kámošky až z Moravy, západních, severních, východních a jižních Čech a z Prahy a okolí, a tak se nám to hezky sešlo. Na lodi je poměrně velký koncertní sál a já jsem si zahrál se všemi spřízněnými muzikantskými dušemi. A plno jich zahrálo mně. Byl to mejdan, jak má být. Mejdany s muzikou mám rád.
Na tom koncertě po čtyřiceti letech vystoupila kapela Navi Papaya, navíc téměř v původní sestavě, bylo těžké dát tuhle partu dohromady?
Nebylo. Potkali jsme se na nějakým večírku s Ivanem Dvořákem a Honzou Kalouskem a říkali jsme si, že by to byla sranda si zase po čase brnknout. Třeba k těm sedmdesátinám. Tak jsme zavolali Richardovi Dvořákovi, piano, dlouho nehrál, ale nadšeně souhlasil. Problém byl s basou, původní basista Pavel Kučera nám zmizel za ta léta někde u Brna. A tak Honza oslovil Michala Voldána z Pardubic, my už jsme se znali a kapela byla komplet. Začali jsme zkoušet, z počátku legrace, pak dřina. To známe dobře. Vycházeli jsme ze tří dost mizerně nahraných koncertů, které se zachovaly z toho začátku osmdesátých let. A všechno jako tenkrát. No síla. Je tam plno písniček, který mám moc rád, ale od té doby jsem je nikde nehrál, pak pár známějších, ale všechno pochází z doby Papayi. Nálada zůstala skvělá, tak děláme dál.
Navi Papaya
Pokud se nepletu další koncert je v září v Malostranské besedě, jde tedy o nějaký trvalejší návrat?
Ano, 24. září máme první velký hraní v Besedě, vypadá to, že už je vyprodáno. Ještě předtím se vracíme na místo činu na Hanspaulku v rámci Svatováclavských slavností. 15. záí velice oblíbená akce v hanspaulském Central parku. Moc se těšíme. Dohodli jsme se, že si budeme hrát občas pro radost. A když bude zájem. Hlavní u mě bude pořád Ivan Hlas Trio. Ale občas si dát něco jinýho, to je jenom hezký. Olin s Norbim to mají taky tak. A Papaya jede skvěle.
Když měla vyjít deska 1999, přečetl jsem si v jednom rozhovoru, že ji bude nahrávat právě Navi Papaya. Nakonec ale vyšla pouze pod tvým jménem. Proč?
To je jednoduchý. Z Navi Papayi tam byl jenom bubeník Ivan Dvořák a pianista Richard Dvořák. Na basu hrál Plech Novotný a kytaru Honza Ponocný. Kromě dalších hostů. Tak jsem to v průběhu natáčení nechal na sobě. Ne kvůli slávě.
Nabízí se tedy otázka, jestli se nechystáte s Navi Papayou nějaké album nahrát.
Máme štěstí, vydavatel už se ozval. Řekl přesně, až budete připravený, natočíme a vydáme. To si myslím bude ještě chvilku trvat, ale počítáme s tím. Písniček je zaplaťpánbůh dost.
Jaké máš v nejbližší době plány?
Plán je jednoduchý. Aby všechno šlo aspoň jako doteď, aby z toho byla radost a aby byli všichni zdraví a veselí. A to nejen muzikanti. Tak uvidíme.
Ivan Hlas
