Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Lenky Nové
Publikováno: 12. 9. 2022
Lenka Nová
Zpěvačka LENKA NOVÁ se může pochlubit jedním z nejzajímavějších hlasů českého šoubyznysu. Svou profesionální hudební kariéru započala působením ve skupině Laura a její tygři, kde vydržela dvanáct let. Úzce spolupracuje s textařem Michalem Horáčkem. Od roku 2012 je na sólové dráze, aktuálně se věnuje projektu Vila Tour, v jehož rámci koncertuje ve slavných českých a moravských vilách. O tom všem jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Kdy jste vlastně začala se zpíváním?
Zpívat v nějakém hudebním uskupení jsem začala ve čtrnácti letech v dramatickém souboru Pirko, kam jsem chodila od dětství. Jinak do té doby jsem zpívala spíš u táboráku, kde mě ale slyšel můj kolega z Pirka a oslovil mě k účinkování v jeho hudebně-divadelním projektu Hiat. Tam jsem se poprvé objevila jako zpěvačka a pak už jsem se přesouvala mezi kapelami nebo hudebními a divadelními projekty.
Do širšího povědomí jste se dostala s Laurou a jejími tygry, jak vypadala vaše hudební dráha před tím?
Začala právě ve zmíněném projektu Hiat, kde mě viděl bubeník skupiny Manhattan, kterého jsem zřejmě zaujala natolik, že mi hodil lano k nim do kapely, kde jsem zpívala poté několik let. Vystupovala jsem i s dalšími brněnskými kapelami GO! nebo The Street. A právě v Brně mě na společném koncertě kapel Progres a Laura a její tygři slyšel poprvé kapelník Laury Karel Šůcha a pozval mě na konkurz, který jsem vyhrála.
Udělala jste konkurz do Laury. S jakými pocity jste na něj šla?
Byla jsem velmi nervózní a nejistá. Laura pro mě byla hudební ikona, kterou jsem sledovala od svých třinácti let, kdy jsem ji poprvé viděla v Show Tomáše Tracyho, kde mně učarovala. Takže začít zpívat s touto kapelou byl splněný sen, o kterém se mi ovšem ani nesnilo.
V Lauře jste strávila tuším dvanáct let, jak na ně vzpomínáte?
Byla to pro mě stěžejní hudební etapa, na kterou velmi ráda vzpomínám. Získala jsem tam spoustu cenných zkušeností z hudební branže, fungování na podiu, komunikace s publikem, fungování v kolektivu nejrůznějších osobností, práce ve studiu, mnoho pestrých zážitků z našich cest, poznala jsem tam spoustu fajn kolegů a odehrála stovky koncertů, což úročím dodnes. A také jsem měla tu čest zpívat texty výtečného kapelníka Karla Šůchy, který byl první z řady skvělých textařů, se kterými jsem měla tu čest zatím spolupracovat.
Dvakrát jste byla z Laury vyhozena, za co?
Poprvé jsme dostali padáka celá kapela, protože jsme měli jinou představu o dalším směřování kapely než právě kapelník Šůcha. A podruhé jsem dostala padák proto, že jsem se chtěla věnovat také své sólové hudební kariéře a Karel dospěl zřejmě k závěru, že by se to s koncertováním s Laurou neslučovalo. Musím říct, že mě to tenkrát překvapilo, protože uživit se v Čechách hudbou není vůbec jednoduché a každý funkční projekt se počítá ‒ zvlášť pro sólového zpěváka, který nemůže být tváří deseti kapel najednou. Nicméně dnes máme s Karlem velmi hezký vztah, a když je příležitost, moc ráda si s Laurou zazpívám. Letos to bylo třikrát.
Zatímco po vašem prvním vyhazovu jste se po pěti letech vrátila, ten druhý byl definitivní. Proč?
Máte pravdu, že jsem ještě dostala nabídku vrátit se do kapely zpět, ale měla jsem pocit, že už jsem v Lauře za těch 12 let zazpívala vše, co jsem měla. Navíc nové přímočařejší písně, které v té době v Lauře vznikaly, už mě tolik neoslovovaly. V té době jsem už spolupracovala s Michalem Horáčkem a styl tvorby, který jsme společně dělali, mi zkrátka vyhovoval víc. Myslím, že to souvisí také s věkem, že jsem chtěla jít víc do hloubky a k prožitku.
Pojďme k vaší sólové kariéře. Mnoho lidí vás považuje za šansoniérku, vy sama se tomu bráníte. Zkuste tedy charakterizovat svou tvorbu.
To je právě docela těžké. Mám pocit, že čistý šanson, jak jsou u nás lidé na něj zvyklí, zkrátka nedělám. Jsou pro mě důležité texty a to, abych se s nimi ztotožnila a jejich intepretace byla pravdivá a tím pádem pro posluchače uvěřitelná. Aby i on mohl díky těm písním mít silný prožitek. Ráda používám ve své hudbě prvky nejrůznějších žánrů, od jazzu, přes folk až ke country. Myslím, že jsem si už vytvořila nějaký vlastní styl, který ale nevím, jak přesně pojmenovat. Což asi není ani úplně nutné. Pro mě je mnohem důležitější, že má hudba lidi oslovuje a nějakým způsobem obohacuje jejich životy.
Michal Horáček a Lenka Nová
Intenzivně spolupracujete s Michalem Horáčkem, co pro vás znamená text písničky?
Jak už jsem zmínila v předešlé odpovědi, text je zásadní. Musí mě něčím zasahovat, dotýkat se nějaké mojí zkušenosti, abych ji já následně dokázala vložit do své interpretace. I při práci na nových písních začínáme vždy od textu. Ten musí fungovat sám o sobě, je to také mnohem svobodnější. Přijde mi to i lehčí. Když je hotová hudba a člověk se tam snaží vepsat něco smysluplného, tak je to docela honička a výsledek spíš výjimečně za něco stojí. Mám velké štěstí, že spolupracuji se skvělými textaři a vždy se těším na nové písně.
Martin Němec ze skupiny Precedens mi řekl, že text je páteří písně. Souhlaste s tím?
Ano, určitě.
Za nejlepší vaše sólové album považuji Čtyřicítku (2016), kterou skvěle otextoval právě Michal Horáček. Nakolik je v ní odražen váš osobní život?
Je obdivuhodné, jak se muž o generaci starší dokázal na tomto albu vcítit do pocitů čtyřicátnice. Každý text má jiný příběh, jinou emoci, ale všechny byly v té době v mém životě aktuální, takže se mi zpívaly snadno. A tím pádem pro mě bylo snadné si do příběhů Michala Horáčka projektovat své vlastní zážitky. Takže těmi emocemi tam určitě můj život odražen je.
Lákal vás někdo do sklepa? (podle textu písně Z deště pod okap – pozn. red.) (úsměv)
To si nevybavuju. Vím, že jsem chodila většinou do sklepů zkoušet s kapelami do jejich zkušeben, a taky si moc dobře pamatuju, jak mě máma posílala do sklepa pro brambory, když jsem byla malá. Bylo to tam tenkrát dost strašidelný, takže mně to nějak utkvělo.
Trochu atypickou písní je duet s Michalem Pelantem Jedeme řeky. Co vás vedlo k jejímu nahrání?
Byla to píseň na objednávku celého projektu letních hudebních kempů, ke kterému jejich pořadatel chtěl složit nějakou titulní píseň. A když mě oslovil Michal, jestli bych ji nenazpívala s ním, souhlasila jsem.
Zatím poslední vaší deskou jsou Dopisy (2020), už myslíte na jejího nástupce?
Ano, v posledních týdnech jsem se začala zabývat novým albem. Ono to vždy chvilku trvá, než se člověk opustí tu minulou desku. Věnuje jí spoustu energie, aby ji vytvořil a vydal, pak se většinou točí ještě klipy, hraje se koncertní turné, a až si to člověk tak nějak všechno odžije, začne přemýšlet o nových písničkách. A to nastalo u mě začátkem tohoto roku, kdy jsem oslovila mé kolegy, jestli by měli chuť napsat nějaké nové texty. A pomalu se začínají rýsovat první písně. I já sama mám rozepsáno několik textů, kdy jsem si dělala poznámky během minulých let, tak bych je ráda dodělala a zhudebnila. Ale ještě než se tak stane, protože to může trvat rok i dva, připravuji letos takový malý vánoční dárek v podobě alba písniček z živých vystoupení. Bude to můj vůbec první živák a vlastně takové best of zároveň. Budou tam nejoblíbenější písně, které diváci mohou slyšet v současnosti na mých koncertech.
Nedávno jste s Petrem Maláskem dokončila turné Ve dvou, plánujete nějakou další spolupráci?
Ano, momentálně se potkáváme v rámci hudebního projektu Petr Hapka a jeho potměšilí hosté, který je věnován Hapkově tvorbě. A věřím, že to není naše poslední spolupráce. S Petrem jsme si sedli hudebně i lidsky, tak věřím, že ještě něco v budoucnu vymyslíme.
Vaším zatím posledním projektem je Vila Tour, kde koncertujete ve slavných českých vilách. Jaký je o tato vystoupení zájem?
Musím to zaklepat, je velký. Zatím jsme měli všude vyprodáno, i když jsou vstupenky dražší. V ceně vstupenky je wellcome drink, prohlídka vily s průvodcem a poté náš plnohodnotný koncert a samozřejmě prostředí zcela výjimečných nádherných architektonických skvostů. A také dobré víno. Oslovila jsem malá rodinná vinařství a ta se k nám ráda připojila. Musím říct a mám z toho velkou radost, že můj záměr, aby lidé prožili hezký večer na jedinečném místě, se osvědčil. Lidé velmi kvitují možnost se na pár hodin zastavit a vypnout, odstřihnout se od každodenního života a trošku zrelaxovat. Užít si takové čtyřhodinové lázně v pracovním týdnu.
