Martin Popoff: AC/DC Album po albu

Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 5. 6. 2023

Zbystřil jsem, když jsem se dozvěděl, že vychází kniha AC/DC ALBUM PO ALBU, kterou napsal známý kanadský hudební novinář Martin Popoff. Přesně takový typ publikací mám rád, člověk se v nich většinou dozví mnohé zajímavosti ze zákulisí nahrávání a studiové práci. Popoffovo dílo jsem si tedy bez váhání pořídil.

Jenže už po prolistování několika stránek mne čekalo zklamání. Místo očekávaných informací jsem našel jakési rozhovory s pro mě často neznámými lidmi. První dojem tedy nic moc, nezbývalo tedy než pustit se do čtení.

Kniha, kterou u nás uvedlo na trh nakladatelství Pangea, vyšla v USA poprvé v roce 2017. Je členěna do sedmnácti kapitol, každá se věnuje jednomu albu. Prvních šestnáct je napsáno podle jednotného schématu: úvod, který obstaral sám autor, a poté několikastránkový rozhovor s lidmi, které Popoff označuje za odborníky na AC/DC. Většinou jde jejich o fanoušky z řad hudebních publicistů a někdy i muzikantů. Pouze poslední kapitola, jejímž tématem je deska Power Up (2020), napsal novinář Luiz Felipe Carneiro a tvoří souvislý text.

Čtenář se na začátku každé kapitoly dozví „encyklopedické“ údaje typu sestava, producent či datum vydání, samozřejmostí je také přetištění obalů jednotlivých elpíček. Tyhle informace jsou sice lehce dohledatelné na Wikipedii, avšak publikace je soustřeďuje do jednoho celku, což není rozhodně špatné. Horší je to se zmíněnými rozhovory.

Autor si ke každé desce vybral dva až dva až tři respondenty, s nimiž má ambici album rozebírat. Leč ne vždy se to úplně povede a interview se stočí do obecných témat. Vadilo mi, že povětšinou není jasné, podle jakého klíče si Popoff své respondenty vybíral. Výjimkami jsou bubeník Simon Wright, který se vyjadřuje k deskám, na nichž hrál (Fly On The Wall,1985, a Blow Up Your Video, 1988), a zvukař Mike Fraser, který s australskými velikány spolupracuje od roku 1990: jeho postřehy patří k tomu nejzajímavějšímu, co Popoffova práce nabízí. Je ovšem třeba ocenit také aktuálnost knihy: že její obsah sahá až k zatím poslední nahrávce kapely, nebývá u literatury tohoto typu příliš obvyklé. Tolik k obsahu, pojďme se podívat na zpracování publikace.

Knížka netradičního formátu (197 x 253 mm) je vytištěna na kvalitním křídovém papíře. Grafickou část tvoří nejen velké koncertní fotografie (někdy zabírající celou dvojstranu), ale také vstupenky, letáky či obaly singlů v nejrůznějších vydáních. Čtenář si tak může prohlédnout dokumenty vztahující se k AC/DC, které dosud neměl možnost vidět. Zde mi nejvíce vadilo nejednotné pozadí stránek. Většinou bylo klasicky bílé, ale občas mělo i jinou barvu, což působí rušivě.

Překlad sám o sobě není špatný, je ale pravda, že některé obraty bych volil jinak. Například: „Na obalu měl být slavný obrázek vykolejeného vlaku, ale zjistili, že ten už byl použit pro Learn Into It od Mr. Biga.“ Osobně bych v tomto případě název americké skupiny vůbec neskloňoval. Také v překladech textů písniček, které jsou tu a tam součástí rozhovorů, se občas vyskytují drobné nepřesnosti, nicméně se nejedná o velké chyby, čtenář nad nimi proto může shovívavě přimhouřit oko.

Stojí tedy Popoffova publikace za zařazení do rockerovy knihovny? Odpověď není lehká. Ostudu v ní dělat nebude, ale velkou parádu také ne. A jestli se do ní vyplatí investovat více než pět set korun, se musí rozhodnout každý sám.