17. 6. 2024 – Enteria Aréna, Pardubice
Text: Luboš Hnát
Foto: Tomáš Rozkovec
Publikováno: 26. 6. 2024
Alice Cooper
Věhlasný ALICE COOPER přijel už po několikáté do České republiky. Tentokrát byly dějištěm jeho hororové show Pardubice. Stalo se tak v rámci jeho turné Too Close For Comfort a samozřejmě bylo nejen co poslouchat, ale i na co se dívat.
Předkapelu – mladou českou partičku Jamaron – jsem si nechal ujít a do Enteria Areny dorazil asi čtvrthodinku před příchodem Alice Coopera, ohlášeného na jedenadvacátou hodinu. Po mnoha zkušenostech beru časy začátků hlavních hvězd s jistou rezervou. Nemohl jsem tedy být více překvapen, když úderem deváté spadla opona a o chvíli později z improvizované stránky detroitských novin vystoupil velký mistr shock rocku.
Jeho družina má pět členů jsou to: Nita Strauss, Tommy Henriksen a Ryan Roxie (kytary), rytmická dvojice tepe složení Chuck Garric (baskytara) a Glen Sobel (bicí).
Po krátkém intru se rozezněla Welcome To The Show z loňské fošny Road, to ale bylo z Cooperovy novější tvorby všechno. V dalším průběhu večera se Alice a jeho věrní obraceli výhradně do minulosti, a bylo to moc dobře.
Pří písních jako Welcome To My Nightmare, I’m Eighteen, Billion Dolar Babies či No More Mr. Nice Guy bouřila celá ve švech praskající hala. Mimochodem, kdo si ještě vzpomene, že posledně jmenovanou nahrál pod názvem Couvnou pane bourák na desku Ráno ve dveřích Armády spásy (1996) Aleš Brichta? I když verze našeho zpěváka není špatná, originál je v tomto případě nedostižný.
Z celé Cooperovy tvorby mám nejraději desku Hey Stoopid (1991), proto jsem byl velmi potěšen, že z ní zazněly hned tři kousky. Kromě titulní to byly ještě Feed My Frankenstein a Snakebite. V posledně jmenované se mistr na pódiu objevil s obrovským hadem kolem krku. Hodně v oblibě mám také album Thrash (1989), které zastupovaly Poison a Bed Of Nails.
Divadelní složka byla vždy podstatnou součástí Cooperovy show, takže došlo i na další fígle. V Killer byla k vidění jednooká Marie Antoinetta, která na gilotině popravila hlavního protagonistu v následující I Love The Dead.
Ze starších písní nemohly chybět Welcome To My Nightmare, Go To Hell nebo Billion Dollar Babies. Alice za celý koncert neřekl ani slovo, což bych jindy kritizoval, ale tentokrát mi to vůbec nevadilo. Naopak jsem ocenil, že koncert měl spád a nebyl ničím narušován.
Alice Cooper a Nita Strauss
Ještě než se celý ansámbl odebral z pódia, mohla si bouřící hala poslechnout více než padesát let starou pecku Elected. Přídavek byl jediný: Schools Out s vtipně vloženým refrénem z Another Brick In The Wall Part II. Během něho principál poprvé a naposledy promluvil do mikrofonu a představil svou doprovodnou kapelu.
Cooperovo představení trvalo přesně devadesát minut. Někdo by mohl namítat, že je to málo. Jistě, většina koncertů bývá delších, jenže tento byl od začátku do konce nabitý hity a neměl žádná hluchá místa, což nebývá úplně běžné.
Celá fotogalerie:
