4. 10. 2024 – O2 Universum, Praha
Text: Jan Tesař
Foto: Poster
Publikováno: 10. 10. 2024
Proč začal BOB DYLAN novou větev svého turné Rough and Rowdy Ways zrovna trojicí koncertů v Praze, to těžko říct, ale pro našince je to samozřejmě vítaná skutečnost. Do haly O2 Univerzum zavítal kapacitně téměř plný počet platících a pochopitelně se jednalo o multigenerační směsku, kterou tvořili jak pamětníci, tak věkově jejich děti a vnoučata.
Sama kapela s Mistrem začala rovnou bez jakýchkoliv náznaků nějakého okázale pojatého úvodu klasikou All Along the Watchtower, a to dokonce pro běžného posluchače v celkem snadno rozpoznatelné verzi. Během večera zazněly i další skladby z Dylanových nejzásadnějších desek z 60. let: It Ain’t Me Babe, Desolation Row nebo It’s All Over Now, Baby Blue, ale z valné většiny bylo možné je identifikovat spíše podle textu, což ovšem obeznámenějšího fanouška nemůže překvapit – naopak je koncert tím poutavější, místy i značně zábavný. Škoda jen, že nedošlo na inovativní mlácení francouzským klíčem do mikrofonu, což si mohli užít návštěvníci Bobova koncertu v Darien Lake cca 14 dní předtím, holt člověk nemůže mít všechno.
Jelikož jde o turné ke stále ještě poslednímu řadovému albu Rough and Rowdy Ways, došlo samozřejmě na řadu skladeb z této kolekce. Jsou to už věci šité na míru aktuální sestavě kapely, jež hraje těžko pojmenovatelný všeobjímající hybrid americké hudební tradice, přičemž se muzikanti bez problému přizpůsobují Dylanově silně nepředvídatelné klavírní hře, kterou zvukař nekompromisně vypichuje do popředí. Pokud jsme u starších interpretů tak nějak zvyklí na usazený, řemeslně uhlazený přístup a zvuk, Bobův svět si bez problémů zachovává naprosto bezelstnou syrovost a za jedovatou souhru kytar během některých tvrdších bluesových písní by se nemuseli stydět ani Robbie Robertson nebo Michael Bloomfield v polovině 60. let.
Koncert proběhl bez pauzy a také bez telefonů – ten musel mít každý návštěvník akce v uzamčeném pouzdře. Po finální písni Every Grain of Sand se Bob rozloučil a žádný přídavek se nekonal. Je to vlastně celkem pochopitelné a vůbec je nutno hlavně zmínit, že písničkářova fyzická kondice je vzhledem k věku 83 let udivující.
Kdo postrádal větší pietu vzhledem k původním aranžím a chtěl si mermomocí zapět největší Zimmermannovy hity, mohl si vše vynahradit venku před halou směrem k nádraží Libeň, kde se jakýsi borec s kytarou nebojácně zhostil klíčových položek repertoáru a shromáždil kolem sebe solidní kroužek lidí.
„…the carpet too is moving under you…“ ano – jakoby nám někdo podtrhl koberec pod nohama, jako se to stalo inspektoru Trachtovi, a my museli chtě nechtě přemýšlet o základních věcech. To je dobře.
6. 10. 2024 – O2 Universum, Praha
Text: Luboš Hnát
Po tři večery o prvním říjnovém víkendu vystoupil v pražské hale O2 Universum BOB DYLAN. Vybral jsem si ten poslední, který připadl na neděli. Jelikož jsem byl prostřednictvím několika vesměs pozitivních recenzí obeznámen s průběhem pátečního koncertu, měl jsem představu, co mě čeká. Otázkou tedy bylo, zda nastane nějaká změna. Odpověď je ano i ne, nepředbíhejme však.
Mistr si do naší metropole přivezl doprovodnou kapelu ve složení: Tony Garnier (baskytara, kontrabas), Doug Lancio a Bob Britt (kytary), Jim Keltner (bicí). Všichni už s Dylanem dříve hráli, takže o výbornou souhru bylo postaráno.
Výběr písniček byl stejný jako v pátek. Večer otevřela velká hitovka All Along the Watchtower, kterou více než její autor zpopularizoval Jimmy Hendrix. Následovala It Ain’t Me, Babe. Z aktuální řadovky Rough And Rowdy Ways (2021), která dála celému turné název, zaznělo devět z deseti písní. Chyběla jen veledlouhá Murder Most Foul, která na desce zabírá celých sedmnáct minut. Myslím, že chyběla málokomu. Ono poslouchat na koncertě takto rozmáchlé kompozice je dost unavující, alespoň pro mě.
Znalci Dylanova díla tvrdí, že většina písniček byla předělaná k nepoznání. Já žádný dylanolog nejsem, a tak se podobných soudů vystříhám, prostě jsem si jen užíval. S průběhem večera jsem byl tedy spokojen. Jediné, co mě trošku zklamalo, byl zvuk. Dylanův zpěv a klavír, na který hrál, byl až příliš hlasitý. Chápu, že hlavní hvězda musí být slyšet, ale v tomto případě je méně více.
Jaké byly oproti pátečnímu vystoupení rozdíly? Nijak velké. Co vím, tak se na minulém koncertě Dylan odhodlal pronést slova díků jen dvakrát, v neděli promluvil hned čtyřikrát. Také sól na foukací harmoniku mírně přibylo.
Koncert trval necelé dvě hodiny a obešel se bez jediného přídavku. Poslední písní se tak stala Every Grain Of Sand. Po ní následovala lehká mistrova úklona a rozchod.
Byl to moc příjemně strávený večer v přítomnosti umělce, který toho pro hudbu udělal tolik jako málokdo. Jasně, Bob už spíše deklamuje, než zpívá, ale uvědomme si, že je mu třiaosmdesát. Kolik z nás bude mít v jeho věku sílu letět přes půlku světa, neřkuli odehrát tři koncerty po sobě? Má ještě někdo chuť kritizovat?
