29. 7. 2024 – Enteria arena, Pardubice
Text: Thomas Landers
Foto: John Kubový
Publikováno: 5. 8. 2024
Scorpions
Doslova pouze několik týdnů po výtečném vystoupení praotce shock rocku Alice Coopera hostila pardubická Enteria arena další nepřehlédnutelnou ikonu světové hard rock/metalové scény. Tou byli tentokráte hannoverští SCORPIONS, jež se s více než 5000 odehranými koncerty ve více než 80 zemích stali bezkonkurenčně a naprosto oprávněně nejzásadnějším německým exportním hudebním artiklem všech dob. Kvintet se momentálně nachází na turné v rámci čtyřicátého výročí elpíčka Love At First Sting, které patří spolu s Crazy World (1990) k jejich komerčně naprosto nejúspěšnějším. Škorpíci zahráli v sestavě čítající dva původní členy – kytaristu a autora drtivé většiny songů kapelního katalogu Rudolfa Schenkera a pěvce Klause Meineho s do dnešních dnů zcela nezaměnitelným projevem. Duo doprovázel dlouholetý sólový kytarista Matthias Jabs (členem od roku 1978), baskytarista polského původu Paweł Mąciwoda-Jastrzębski a bubenické eso Mikkey Dee. Ten si v polovině osmdesátých let udělal jméno nejprve díky působení u fenomenálního černokněžníka a kralevice dánského Kinga Diamonda a poté přes dvě dekády (až do Lemmyho smrti) hnal kupředu stále tolik milovanou a kultovní smečku Motörhead.
Scorpions
S přesným úderem dvacáté hodiny se rozeznělo intro skvělého 1984 fláku Coming Home, kdy za jeho úvodních tónů efektně nakráčel na pódium nejprve osamocený Klaus. Píseň po klidné pasáži doslova exploduje v pravou metalovou řezanici a v ten moment je už uskupení kompletní. Po výborném rozjezdu sází banda další svižnou věc Gas In The Tank, jež se ten večer stala solitérem zatím posledního (a opravdu vydařeného) počinu Rock Believer (2022) a též veškeré tvorby kapely v rámci milénia. Následuje dvojitá porce klasik z Animal Magnetism (1980) – nejprve otvírák v podobě mocné, přesto vyloženě chytlavé Make It Real a ihned poté valivá stálice The Zoo, ve které nesměl chybět Matthiasův talk box, jež jeho šestistrunku doslova rozezpíval. Herr Meine se průběžně snaží naší mateřštinou komunikovat s po okraj zaplněnou halou a jeho snažení (Jak se máte, Pardubiče?) působí vyloženě mile. A když se i on chápe červeného Les Paula, je naprosto jasné, co bude následovat – jediná vzpomínka na průlomovou fošnu Lovedrive (1979) v podobě od té doby nikdy nevynechané instrumentálky Coast To Coast. Návrat k Love At First Sting měla na svědomí vyloženě pohodově odsejpající I´m Leaving You a tlučoun par excellence Dee poté rozjel v tempu rázného marše další položku setlistu Crossfire s bohužel stále aktuálním textem na téma nesmyslnosti válčení. V tu chvíli jsem v duchu elaboroval, zda (k mé nelibosti) náhodou nedojde i na několik slov ohledně aktuálního dění v bývalé CCCP. Naštěstí nikolivěk. Triptych dokonala hřmotná a fans veleoblíbená jistota Bad Boys Running Wild, jinak studiový rozjezd právě oslavovaného opusu ze čtyřiaosmdesátého. Načež si pánové Meine a Schenker dopřeji krátký oddych a opustí stage. Ke trojici zbylých muzikantů se v onen okamžik připojil Matthiasův dlouholetý kytarový technik Ingo Powitzer a společně předvedli další instrumentální kus Delicate Dance. Ten si v akustickém provedení odbyl svoji premiéru v rámci unplugged živáku Live in Athens (2013) a zakončil pomyslný první poločas muzikantsky vysokooktanového klání.
Scorpions
Crazy World nás přivádí do druhé půle vydařeného večera trojicí svých nejprofláklejších hitů, kdy kytarová sóla prvních dvou obstaral pro změnu Rudolf. To slovo v rámci hudby nesnáším a dojákům obecně hovím spíše jen tu a tam, nicméně Send Me An Angel je prostě krásná. Refrén pravděpodobně nejslavnější metalové pískačky a perestrojkové hymny východního bloku Wind Of Change (s lyricky upravenou první slokou) hulákala snad celá aréna. Když však pokaždé naprosto excelentní Jabs svým charakteristickým rukopisem odstartuje šlapavou Tease Me Please Me, je jasné, že se vracíme k hutnému materiálu. Rok 1984 ještě zastoupila švihanice The Same Thrill, po které Mikkey osiřel. Během cca deseti minut, kdy se pokoušel svoji bicí soupravu doslova rozmlátit, předvedl více než vysokou školu bubenickou a sklidil tak v rámci všech zúčastněných snad nejvřelejší ovace v průběhu pětadevadesátiminutového setu. Titulní klasika Blackout (1982) je odjakživa výtečným flákem, v jehož vyústění tradičně i Rudi až maniakálně ječí do mikráku jeho titul. Finále koncertu mají na starost megahity, jejichž studiovým původcem je ono opakovaně vzpomínané, 40 let staré album. Nejprve tedy velebená halekačka Big City Nights a po kratičké pauze i king všech (doznávám, dosud skvělých) dojáků – Still Loving You, opět se Schenkerovým sólem. Nastává čas se rozloučit a naposledy mocně zatřást arénou, což v případě štířího katalogu obstará pouze jeden a jediný song. Samozřejmě, na monstrózním riffu vystavěný Rock You Like A Hurricane.
Štíři už nějakou dobu nejsou s přihlédnutím k věku velmistry světa v na pódiích naběhaných maratonech. Nicméně jejich současná prezentace nevyznívá pranijak trapně a muzika samotná má stále potřebné grády, aby dala signifikantně zabrat nejen vašim krčním svalům. Navíc, i hudebníci sami vizuálně (zcela typicky oděni a s typickými pokrývkami hlavy toho či onoho člena) vypadají přesně tak, jak si je léta letoucí pamatujeme. Kompletní představení proběhlo ve vyloženě příjemné interakci muzikantů a publika, neb chlapi z Hannoveru jsou prostě řečeno sympaťáci. Velice srdečné gesto se dostavilo ve chvíli, kdy se Klaus před Big City Nights oblékl do kožené bundy s velkým nápisem Rock & Roll Forever na zádech. A to v exaktním fontu, jímž jej měl vytetován jejich zcela nedávno padlý bratr, americký bubeník James Kottak. Ten v německém tělesu působil po dvacet let od šestadevadesátého a zemřel náhle letos 9. ledna ve věku 61 let za dosud nevyjasněných okolností. Sečteno a podtrženo, Scorpions příští rok oslaví neuvěřitelných 60 let od svého založení a já se již nyní nemohu dočkat, s čím na nás v rámci celebrací vyrukují. Na základě pardubického gigu si je rozhodně opětovně nenechám ujít. Long live the Scorps!
P.S.: Omluvte prosím sníženou kvalitu fotografií.
