28. 11. 2023 – hala Zenith, Mnichov, Německo
Text: Jan Zahradil
Video: Youtube
Publikováno: 4. 12. 2023
Že GRETA VAN FLEET umějí udělat velký koncert, vím od roku 2019, kdy jsem tuto čtveřici tehdy ještě mladíčků viděl naživo v Amsterdamu. Tři bratři Kiszkové – zpěvák Josh, kytarista Jake a basista/klávesák Sam – a jejich kamarád bubeník Danny Wagner, kteří si jako název kapely vypůjčili jméno docela obyčejné, navíc o dvě generace starší sousedky z jejich rodného města Frankenmuth v Michiganu, už tehdy mířili na pomyslný rockový vrchol. Dnes jsou na něm pevně usazeni, takže trefit se alespoň do jednoho koncertu jejich evropského turné byla povinnost. Mně to vyšlo na zastávku v Mnichově, cestou z Bruselu do Prahy.
Často se v souvislosti s touto kapelou zmiňuje inspirace v Led Zeppelin, dokonce jakési epigonství – už jen kvůli nástrojovému obsazení. Ale není to tak jednoduché. Greta Van Fleet je svébytné těleso, disponující eklektickou hudební poučeností, skvělou produkcí, navýsost moderním soundem. Ne každému sedne jejich bombastická hora zvuku, leckdy patetický pěvecký projev a ezoterické texty. I vlažnější posluchač ale musí uznat, že jde o špičkové a sehrané profíky. Já jim propadl už od jejich prvního alba Anthem Of The Peaceful Army (2018). To druhé, The Battle At The Garden´s Gate“ (2021) se zas tak moc nepovedlo, zato to třetí, letos v létě vydaný Starcatcher, mě zase dostalo, tam to definitivně vymazlili. Skladby se, až na jednu výjimku, nesou ve středním či pomalém tempu a třeba Fate Of The Faithful nebo The Falling Sky jsou opravdu jako od Led Zeppelin (cca z období alba Houses Of The Holy), zatímco Sacred The Thread či The Indigo Streak mohl klidně napsat Neil Young. Ale to nijak nevadí, naopak. Svým způsobem mne až dojímá, s jakou úctou a pečlivostí přetavují tohle historické dědictví ve vlastní originální dílo. A kapela sama cítí, o jak silnou kolekci skladeb jde, protože koncert byl ze tří čtvrtin postaven právě na nich.
Po dvou předskokanech (jedním z nich byla se svou kapelou kytaristka Hannah Wicklund, partnerka Sama Kiszky z „Grety“) se narvaná hala Zenith dočkala dvouhodinového vystoupení hlavních hvězd. Po nesnesitelně dlouhém instrumentálním intru se začalo zostra, s The Falling Sky a The Indigo Streak, ale stejně trvalo zhruba první tři skladby, než se kapela i publikum naladily na stejnou vlnu. Když začali s velkým aktuálním hitem Meet The Master, už bylo ale všechno v naprostém pořádku. A rychlá vypalovačka Highway Tune z prvního alba to všechno rozpumpovala do vysokých obrátek. Pak ovšem přišlo sólo na bicí a po něm akustický set starších skladeb (mimo jiné Black Smoke Rising), což poněkud rozbilo koncentraci. Nicméně jak se ukázalo, muzikanti jen šetřili síly na mohutné finále. Závěrečný set se skládal z monumentální trojice Fate Of The Faithful/Sacred The Thread/The Archer a bylo to opravdu skvělé vygradování. „Greta“ se předvedla v naprosto bezchybném světle a především zdánlivě nekonečná, ale ani vteřinu nenudící kytarová sóla Jacoba Kiszky připomněla, jak důležitá je elementární poctivost rockového řemesla. Stejně tak Josh Kiszka vyzpíval všechny ty svoje vražedné výšky úplně jako na nahrávkách. Pódiová show včetně světel a plamenů byla efektní tak akorát, aby ani na chvíli nezastínila samotnou muziku. Vlastně to bylo až příliš dokonalé – člověk by si skoro přál, aby někde udělali aspoň malou chybičku, lapsus, úlet. Nestalo se. Po téhle extázi už vlastně ani nemusel přijít přídavek. Je zbytečné si ještě po luxusní večeři objednávat něco dalšího, místo aby si konzument celé menu ještě jednou v mysli vychutnal. Nicméně přihodili tři skladby, ale už šlo vlastně o zklidňování, o dohasínání – i tady kapela dokázala, že je mistrným dramaturgem vlastního vystoupení.
Jsem zvědav, kam to Greta Van Fleet v budoucnu ještě nasměruje. Jejich průměrný věk je dvacet pět a půl roku, mají před sebou spoustu času. Určitě budu tuhle rodinnou partu nadále pečlivě sledovat, vyplatí se to.
