Do Prahy zavítal Jamie Cullum

19. 5. 2022 – O2 Universum, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Marie Trávníčková
Publikováno: 26. 5. 2022

Jazzový zpěvák a pianista JAMIE CULLUM se do naší metropole chystal už před třemi lety, jenže pak přišla pandemie koronaviru a koncert byl několikrát odložen. Příznivci se dočkali až letos. Zaplněná hala O2 universum mohla tedy nadšeně přivítat velkou hvězdu světové hudební scény.

Jamie si jako hosta do Prahy přivezl soulovou zpěvačku Cherise Adams-Burnett. Protože jsem z jejího vystoupení viděl jen nepatrný zlomek, netroufnu si ji hodnotit a rovnou přejdu k hlavnímu protagonistovi.

Kariéra zanedlouho třiačtyřicetiletého muzikanta právem budí obdiv. Vždyť to dotáhl z malých zapadlých londýnských klubů až k jedenácti milionům prodaných desek a narvaným halám po celém světě.

Jeho početná doprovodná kapela v obsazení Aisha Stewart a Marc Henderson (vokály), Mike Lesigre (varhany, saxofon, klarinet), Tom Varrall (kytara), Ryan Kaiser (trubka), Laz Garrett (basová kytara, kontrabas) a Graham Godfrey (bicí) se na pódiu objevila úderem půl deváté. Jako poslední se na scéně objevil samotný Jamie Cullum.

Koncerty na tomto turné zahajuje emotivní balada The Age Of Anxiety, což v překladu znamená Věk úzkosti. Vynikl v ní neskutečný rozsah Cullumova příjemně nakřáplého barytonového hlasu. Následovala Taller, která pochází stejně jako úvodní písnička ze stejnojmenného alba vydaného v roce 2019.

Protože tyhle dvě skladby odzpíval Jamie od piana a také protože koncert byl na sezení, působilo vystoupení ještě poměrně staticky. To se ale mělo změnit ve chvíli, kdy si Cullum vzal mikrofon a začal tancovat po pódiu a dokonce i seskakovat z piana. Publikum sice ještě ukázněně setrvávalo na svých místech, ale ani to nemělo trvat věčně.

Že se na playlistu nacházelo několik coververzí, nebylo nic neobvyklého. Ale já jako dosud neznalý Cullumova repertoáru jsem byl překvapen, když jsem slyšel předělávky od popových super hvězd Eda Sheerana (Shape Of You) a Rihanny (Don’t Stop The Music). Ty sice nevyzněly špatně, ale mnohem více jsem byl nadšen z akustické Mankind, která zazněla pouze za doprovodu kontrabasu, jenž kromě svého původního určení posloužil i bubeníkovi pro vyklepávání rytmu.

Zvuk byl na solidní úrovni, jedinou připomínku mám k hlasitosti doprovodných vokalistů, tu bych přeci jen o nějaký ten stupínek ubral. Místy se totiž stávalo, že člověk měl problémy rozlišit, který hlas patří doprovodnému zpěvákovi a který hlavnímu protagonistovi.

Za zpěvu svého velkého hitu When I Get Famous seskočil Jamie z pódia a vydal se na výlet mezi diváky, během něhož začal obecenstvo vybízet k opuštění sedadel, což všichni ochotně udělali. Od té chvíle se začalo tančit nejen na pódiu, ale i pod ním a také na tribunách v hale. Atmosféra koncertu se jako mávnutím kouzelného proutku změnila a v hledišti se rozlila pozitivní energie, která se přenášela z diváků na muzikanty a zpět.

Cullum bez jakýchkoliv hvězdných manýr dával velký prostor svým spoluhráčům, aby v sólech vyniklo jejich umění. Já jsem nejvíce ocenil perfektní sólo na klarinet, kterým se v závěrečné You And Me Are Gone blýskl Mike Lesigre. Potom už se všichni odebrali do zákulisí.

Potlesk netrval ani minutu, světla se opět rozzářila a večírek mohl pokračovat. První písní nezvykle dlouhého přídavku byla Mixtape, během níž skákala celá hala, poté celá kapela naposled opustila pódium a osiřelý Jamie Cullum dohrál koncert u piana. Jeho věrní byli z takového konce nadšeni ‒ já, protože jsem z rockových koncertů zvyklý, že na závěr zazní nějaká energická pecka, jsem jejich pocity nesdílel. Ale co je můj názor oproti tisícům rozzářených tváří!

Byl to výborný výlet do jiných hudebních vod, než ve kterých se běžně pohybuji. Skalní fanoušek Culluma se ze mě sice asi nestane, ale jeho hudbu si tu a tam rád poslechnu.

P. S.: Zjišťovat jména doprovodných muzikantů byla tentokrát trochu detektivní práce. Proto jsou zde uváděna bez záruky. Najde-li v nich někdo chybu a dá mi vědět, rád zjednám nápravu.