Fórum Karlín, Praha – 28. 6. 2015
Foto: Jiří Rogl
Korektury: Eva Houšková, www.irockshock.net
V Praze vznikl zbrusu nový festival s názvem Prague Sounds Good! Festival. Jeho první ročník s velice zajímavým obsazením proběhl v multifunkčním Foru Karlín. Již dříve byly avizovány kapely Dream Theater a Black Star Riders, později k nim přibyla slovenská progresivní naděje Persona Grata.
Po různých peripetiích s dopravou jsem do karlínského Fora přece jen dorazil, ale z vystoupení Slováků PERSONA GRATA jsem už stihl pouze část, během níž jsem se ale postupně ‘zanořoval‘ do atmosféry karlínského kulturního stánku, který jsem toho večera navštívil poprvé. Kapela se hlásí k odkazu progresivních velikánů Jethro Tull nebo v ten večer také vystupujícím Dream Theater. A vskutku, vliv amerických progresivistů se nedal přehlédnout, nebo vlastně přeslechnout. Vliv Jethro Tull evokovala jen občas přítomná flétna, jinak šlo o zcela jinou hudbu. Jednotlivé skladby jsem samozřejmě nepoznal a nejsem si jist, že bych je poznal při opakovaném poslechu. Nicméně hned ta první, jejíž část jsem po svém příchodu slyšel, na mě působila docela chaoticky. Kapela právě hrála celkem solidní mezihru, která začínala gradovat do finále, potud by bylo vše v pořádku; jenže pak přišlo naprosto nepochopitelné sólo, ve kterém jsem se docela ztratil. Všechny písničky byly zpívány v angličtině, možná se kapela snaží prosadit na Západě, možná se jí anglicky zpívá lépe, nevím. Zpěv byl postaven na duu hlavní postavy Martina Stavrovského a flétnistky Niny Sivošové. Zpěv byl ale největší slabinou kapely, Martin Stavrovský se mi jako zpěvák vůbec nelíbil a ženský zpěv jsem zase téměř neslyšel. Nicméně i přesto oceňuji zvuk, který byl na to, že hrála první kapela, až překvapivě dobrý. Poslední skladba byla dlouhá snad 15 minut a působila na mě lehce únavně; kdyby byla rozdělená na tři písničky, asi by se mi to líbilo. Celkově mě Persona Grata příliš neoslovila.
Nebudu zastírat, že BLACK STAR RIDERS byli pro mě na festivalu Prague Sounds Good! největším lákadlem. Obě jejich doposud vydané desky jsou velmi častými návštěvníky v mém přehrávači. Kapelu jsem viděl ještě jako Thin Lizzy, a tenkrát jsem byl moc spokojen. To ale ještě nebyl na světě nový materiál, a tak jsem byl na Black Star Riders, kteří se úderem 21. hodiny objevili na pódiu, velmi zvědav. Otvírákem koncertu se stala skvělá vypalovačka „Bound For Glory“ z prvního alba BSR. Na ni hned navázala další úžasná jízda „Jailbreak“. No tak to je začátek, jak má být. Obě vydané desky Black Star Riders byly v setlistu zastoupeny čtyřmi skladbami. Nikdo si ještě ani nestihl vydechnout, a zpěvák Ricky Warvick začal hecovat publikum, aby si tak v následující „Soldierstown“ z aktuálního CD zajistil jeho neutuchající podporu. Kapela se nikdy netajila tím, že nadále bude šířit ducha původních Thin Lizzy – a šíří ho setsakramentsky dobře. Warvickův hlas hodně připomínal Phila Lynotta, a tak pecky jako „EmeraldP“ či „The Boys Are Back In Town“ vyznívají dost věrně. Vědomi si zkráceného prostoru hrnuli BSR do publika bez zbytečných prostojů jednu pecku za druhou. Setlist byl skvěle namíchán ze skladeb obou kapel. Výborný zvuk ještě umocňoval bezchybný výkon hudebníků, ze kterých doslova tryskalo neskutečné množství energie. Vůdčí osobnost Black Star Riders Scott Gorham rozdával úsměvy na všechny strany; bylo tak vidět, že se hraním neskutečně baví. Čas je neúprosný a rychlý pohled na hodinky věštil blížící se konec koncertu, a tak zazněla ještě skladba „Killer Instinct“ z letošního stejnojmenného alba. Na úplný závěr si Black Star Riders nechali opravdovou lahůdku, tedy irskou lidovku „Whiskey In The Jar“. Byla to tedy neskutečná jízda, na kterou se jen tak nezapomíná. Jedinou slabinou koncertu byla jeho délka, ta hodina je na podobné zážitky žalostně málo. Nevím jak kdo, ale já jsem právě viděl hlavní hvězdu večera.
Americká progmetalová skupina DREAM THEATER v letošním roce slaví úctyhodné třicáté narozeniny. Za tu dobu se ze ‘snového divadla‘ stala opravdová legenda. Já se ale přiznám, že po poměrně krátkém období, kdy jsem kapelu sledoval, mě jejich bezesporu hráčsky skvěle zahraný progresivní metal začal celkem nudit a v současnosti jejich divadlo už téměř nesleduji. Nicméně jsem si řekl, že nebude úplně od věci se na jejich koncert jít podívat. Hned při úvodní skladbě „Afterlife“ mě zarazila skutečnost, že se zhoršil zvuk; sice přibylo na hlasitosti, všechny nástroje byly dobře čitelné, ale o to horší byl zpěv, který byl poměrně utopený v celkovém soundu kapely. Pro svou výroční tour si John Petrucci a spol. sestavili speciální, chronologicky seřazený setlist, v němž jsou zastoupena snad všechna dosud vydaná alba. Bylo vidět, že české publikum má Dream Theater ve velké oblibě, neboť každá skladba se dočkala bouřlivých ovací, mě však celý koncert nechával poměrně v klidu. Měl jsem trochu obavu, že budu svědkem nekonečného sólování Johna Petrucciho, hudební onanie a neúnosného natahování jednotlivých písniček. Tahle obava se naštěstí nenaplnila a všechny skladby měly únosnou délku, což jsem nakonec i ocenil. Přišlo mi, že oproti věčně usměvavým muzikantům z Black Star Riders se Dream Theater berou až příliš vážně. Všichni byli zcela soustředěni na svůj bezchybný výkon, že jsem si chvílemi kladl otázku, jestli je tohle ještě vůbec zábava. Zpěvák James LaBrie až příliš často ustupoval do pozadí, snad aby tak dal vyniknout svým spoluhráčům. Pódiu dominovala obrovská bicí souprava Mikea Manginiho, za kterou bylo velké projekční plátno, kam byly kromě klipů promítány také záběry z bavícího se publika. Jednou z mála písní, kterou jsem poznal, byla „Burning My Soul“, která vyšla v roce 1997 na desce „Falling Into Infinity“, ale ani ta mě nedokázala výrazněji strhnout. Do vyhrazené hodiny a půl se vešlo třináct skladeb, které jsem si poslechl, aniž bych nějak hýřil nadšením, na druhou stranu jsem se vyloženě nenudil. Ale na standardní vystoupení Dream Theater, které trvá okolo tří hodin, asi nepůjdu.
