Pardubice, 8. 5 2012
Tenhle příspěvek píšu jako první pro Rockový svět – web o mých zažítcích na různých koncertech a jiných, především hudebních, aktivitách viděných mýma očima a slyšených mýma ušima. Tedy, vlastně on to je druhý příspěvek, kdysi jsem psal o Iron Maiden, ale nejsem si jist, že ten článek najdu, pokud ano, tak ho na sem samozřejmě umístím. Ale zpět k úternímu koncetu.
Ještě než se dostanu k samotému koncertu, neodpustím si pár poznámek k cestě. Vyjel jsem před 17. hodinou z Prahy, už na nádraží jsem narazil na sympatický pár. Podle triček bylo všem jasné, že máme společnou cestu. Obsadili jsme stejné kupé a za tu společnou hodinku jsme probrali celou diskografii Judas, zavzpomínali jsme na různé koncerty. Cesta tedy proběhla velice příjemně. Na koncert jsem šel tedy velice příjemně naladěn.
Role předskokana byla tentokrát svěřena irské legendě Thin Lizzy. Příjemným překvapením byl začátek o 20 minut dříve, tedy v 19:40. Ačkoliv v kapele Thin Lizzy již nehraje John Sykes, skupina rozhodně nezklamala, zpěvák Ricky Warwick mi chvílemi barvou hlasu připomínal Phila Lynotta. Co však zklamalo, byl zvuk. Zbytečně vytažené basy pohříbívaly vše okolo. Z kytar byla zvuková koule, zpěv byl slyšet málo, klávesy pak vůbec. Písniček jsem poznal pouze několik, zazněly: irský tradicionál – Whiskey in the JAR, Jailbreak, Cowboy song, Rosalie, Boys are back in town, myslím, že jsem v té změti zaslechl také Romeo And The Lonely Girl. To, že jsem nepoznal moc skladeb, nejde na vrub jen špatného zvuku, ale i mé malé znalosti Thin Lizzy, za což se kaji. Závěr tedy zní: budu si muset Thin Lizzy více naposlouchat a zajít na samostatný koncert, přičemž budu doufat, že bude kvalitnější zvuk.
Po pauze, která na české poměry nebyla příliš dlouhá, přišli očekávaní Judas Priest. První věcí, jež zaujala bylo, že opona, která skrývala podium, ne a ne spadnout, takže Jidášové odehráli prvních pár taktů skryti za oponou. V úvodních Rapid Fire a Metal Gods jsem měl dojem, že Halford má nějaké hlasové problémy. Naštěstí se tento dojem nepotvrdil. A Rob po celý koncert předváděl, že stále právem patří mezi pěveckou elitu. Playlist byl stejný jako na všech ostatních zastávkách turné Epitaph a tedy i jako před rokem v Praze. Zahráli průřez celu svou diskografií, přičemž nejvíce byla zastoupena veleslavná deska British Steel, ze které zazněly hned čtyři skladby (z mého pohledu chyběla pouze pecka United). Dvěmi písničkami byly zastoupeny desky Sin After Sin, Killing Machine, pokud dvojskladbu The Helion/Electric Eye budu brát za jednu písničku, tak i Screaming for Vengeance a Painkiller. Ze všech ostatních alb zaznělo po jedné skladbě. Ačkoliv zvuk nebyl bez chyb, měl koncertl výrazně lepší zvuk než vloni v Praze, především nebyl tak přebuzený, takže bylo rozumět zpěvu i všem nástrojům. Rob Halford opět předvedl celou škálu svých převleků, v nichž se stylizoval do role Nostradama či motorkáře – jako již tradičně v Hell Bent for Leather přijel na pódium na Harleji. Sympatickým gestem bylo, že závěrečné dvě skladby odpzpíval za neustálého mávání českou vlajkou. Jednoznačným pozitivem byla také délka koncetu, ten trval celé dvě a půl hodiny. Měl koncert vůbec nějakou vadu? No, neřekl bych přímo vadu, spíše se jednal o slabší místo (pro mě osobně), tím byla příliš rozvláčná pasáž v You’ve Got Another Thing Comin‘ s důrazem na kytaru Richeiho Faulknera. Celkově však šlo o báječný večer, ke kterému patřila výborná atmosféra vytvořená více než deseti tisíci fanoušky. Mě nezbývá než doufat, že obě kapely budu mít štěstí ještě na českých koncertních pódiích vidět.
Další plánovaný koncert: UFO – 12. 5. 2012 Ingostadt, Německo
