The Rolling Stones – Hackney Diamonds

Text: Luboš Hnát
Foto: obal alba
Publikováno: 9. 1. 2024

Dlouhých osmnáct let si příznivci THE ROLLING STONES museli počkat na nové autorské studiové album. Dočkali se ho 20. října loňského roku. Vybroušená kolekce dvanácti písni v délce necelých padesáti minut nese název Hackney Diamonds.

Neuvěřitelná bigbítová jízda Angry je otvírák jako hrom. První, co mě při jejím poslechu napadlo, že jde o stejně silný nápad jako ve slavné Start Me Up z mé velmi oblíbené desky Tattoo You (1981). Ve světle první pecky jsem byl následující Get Close lehce zklamán, jako by kapele spadl řetěz a nezachránil to ani hostující Elton John na piano. Ten se však podařilo nahodit hned v baladě Depending On You. Punkrockem načichlou Bite My Head Off podpořil baskytarovým partem Paul McCartney a je to neuvěřitelný nářez. V rozhovoru pro Classic Rock k tomu Keith Richards řekl: „Upřímně řečeno, kdyby Paul přišel jindy, asi by hrál v jiný skladbě. Zas tak důkladně jsme to neplánovali, prostě se ten den zrovna bohové usmívali.“

Ve dvou písních, konkrétně v Mess It Up a Live By The Sword, dokonce s baskytaristou Billem Wymanem, který si s The Rolling Stones zahrál po třiceti letech, můžeme slyšet původního bubeníka, předloni zesnulého Charlieho Wattse; toho mimochodem nahradil Steve Jordan. Svého úkolu se zhostil více než důstojně, a že mu není cizí žádný styl, dokazují rocková Whole Wide World i countryová Dreamy Skies.

Závěrečná trojice skladeb je jedna perla větší než druhá. Nejprve potěší Keithem Richardsem zpívaná Tell Me Straight, po ní přichází na řadu soulová, více než sedmiminutová Sweet Sounds Of Heaven, ve které se zaskví Lady Gaga a piano do ní nahrál Stevie Wonder. Jednoznačným vrcholem je pak bluesovka Rolling Stones Blues od Muddyho Waterse, ten jí ovšem hrával pod názvem Rollin‘ Blues.

Na kvalitě nahrávky má nemalou zásluhu o více než dvě generace mladší producent Andrew Watt, který ji zahalil do moderního hávu, aniž by ztratila tvář typickou pro The Rolling Stones.

Ne všichni však jsou z Hackney Diamonds nadšeni. Třeba bubenický matador Karel Jenčík mi na facebooku napsal: „Podle mého názoru ‚nasypali‘ Stouni do trychtýře spoustu svých starších nápadů a riffů, umělá inteligence to zpracovala a oni si vybrali to, na čem ještě lze zapracovat. Možná jim křivdím, ale vyhlídka, že podobně jako Beatles budou každých pár roků vytahovat oni, nebo jejich realizační tým, různá stará dema, jako to dělají zbylí Beatles, a tvořit z nich ‚nové‘ písně, je pro mě prostě děsivá a značně degraduje vše, co předtím skutečně vytvořili.“ Jeden fanoušek mi při osobním rozhovoru řekl, že se mu nelíbí produkce, která je až moc nablýskaná. Zkrátka co člověk, to názor.

P.S.: Kdybyste si stejně jako já lámali hlavu s tím, co vlastně Hackney Diamonds znamená, pak věřte, že jde o výraz, který vychází z londýnského slangu. Ve čtvrti Hackney, proslulé vysokou kriminalitou, se používá pro rozbité sklo, které zůstane na místě činu po vloupačce.