Obal CD
Text: Thomas Landers
Foto: Obal CD
Publikováno: 9. 9. 2024
Mean Streets je sedmnáctým studiovým počinem vysoce respektovaných amerických metalových průkopníků RIOT a současně třetím vydáním pod hlavičkou RIOT V. Tucet novinkových fláků po opakovaném odkladu konečně spatřil světlo světa 10. května 2024 díky německému labelu Atomic Fire Records. Lze jej získat nejen ve formě obvyklého CD, digipaku a double CD (včetně DVD či Blu-ray) pro japonský trh, ale i v edici černého vinylu v nespecifikovaném množství, limitované edici 1000 kusů v barvě elektrické modři, 500 kusů žlutého vinylu s černými cákanci a 500 kusů bílého vinylu (exkluzivita USA). Novinku přecházel výtečný a pro tvorbu kvintetu tolik typický singl High Noon, jež byl doprovázen tzv. lyric videem. Klasického klipového zpracování se následně dostalo skladbám Feel The Fire, Love Beyond The Grave a titulnímu kusu. Nahrání novinkového LP proběhlo v New Jersey a následný mix poté v rodišti kapely New Yorku. Riot V již dekádu působí v sestavě: Todd Michael Hall – zpěv, Michael Anthony Flyntz – kytary, Nicholas Lee – kytary, Donald Van Stavern – baskytara a Frank Gilchriest – bicí.
„Jozue, běda tobě, Izraeli! Zhřešili jste velkým hříchem! Z božího pohledu nejste hodni přijmout těchto deset. Bože zlata, pojď se mnou, následuj mě. Rouhači, modloslužebníci, za toto budete hořké vody píti! Bůh před vás seslal v tento den své zákony života a dobra a smrti.“ Dramatické proklamované intro s čistým kytarovým podkladem, jež nás vtáhne do dění (ne nutně) Zlých ulic, budiž po necelé minutě nekompromisně uťato zběsilým náletem uragánu Hail To The Warriors, jež svou zničující rychlostí balancuje na hraně až thrashových teritorií. Přesně tímto způsobem chcete mít od pětice bez sebemenšího varování rozkopnutý ksicht ihned na první dobrou. S návratem do reality po tomto úvodním průplachu zvukovodů konstatuji, že jsem v tento moment slyšel vše potřebné a mohu recenzi s naprosto smířeným pocitem na duši ukončit. Udělit 100 bodů z 10, to samé skóre všem muzikantům za jejich jednotlivé výkony za tuto vysoce technickou hudební extravaganzu a jít se věnovat řekněme odpolednímu zahradničení. Učiním tak posléze, jelikož i dalších 11 kompozic si definitivně zaslouží bližšího pojednání.
Klasickou jidášovinou inspirovaný riff startuje následující, až regulérně hardrockovým nádechem oplývající první klipovku Feel The Fire, jež mi textově nejprve evokovala spíše lyrickou tvorbu Manowar. Pouze však do doby, než mě Todd svým vysvětlením vyvedl z omylu. Ač relativně bolestně vznikající, Love Beyond The Grave se nakonec transformovala v epicky znějící koncept, jež zajímavě střídá nálady a tempa v kombinaci s vskutku mocným refrénem á la Accept. Neotřelý nápad v rámci katalogu Američanů, jež se vyloženě vydařil. Západem načichlou High Noon jsem již představil výše, tak už ji snad jen vřele doporučím všem, kteří si chtějí udělat obrázek o aktuální nadupané produkci formace ze Spokojených států s vskutku pestrou historií. Before This Time se mimo jiné pyšní poměrně neobvyklým, o to však více mému sluchu lahodícím refrénem, přičemž celý song mě svým feelingem okamžitě přenesl zpět do časů, kdy mikrofonu vévodil vynikající Mike DiMeo. Specificky do sedmadevadesátého, a to k ceněnému počinu Inishmore (1997), jež byl ideově vystavěn na konceptuálních ságách keltských a skotských mýtů. Higher otevírá opět kratičké instrumentální intro, než se dá skladba do pohybu ve familiérně odsejpajícím tempu. Zničehonic se ovšem zvedá jehla a já tak trochu nevěřícně zírám, s jakou promptností jsme se ocitli ve finiši asfaltové strany A.
Rozjezd strany B obstarává titulní, klipově zpracovaná Mean Streets, jež jak svou strukturou, tak potažmo provedením dává jasně upomenout na zcela zásadní opus na poli tehdy se rodícího amerického power/speed metalu, ze řetězu utržené LP Thundersteel (1988). Konkrétně tedy pecku Johnny´s Back, jež se za ta dlouhá léta stala dodnes vítaným momentem v rámci jejich živého vystupování. Open Road (pojednává její text o někom na útěku…?) nejen svým názvem, ale hlavně pohodově šlapajícím tempem vyloženě vybízí k příjemnému cestování po otevřené silnici s repráky hodně doprava. Frank a Donnie společně odpálí další svižnou Mortal Eyes, jež je i přes svůj přímý tah na cíl stále vysoce melodickým zářezem těžkého kovu made in America. Díky riffu Lost Dreams jsem se ocitl o více jak čtyři dekády zpět v dobách dodnes stále do nebes vynášené kultovky Fire Down Under (1981) a track samotný neohroženě upaluje kupředu v nasazeném a nijak nepolevujícím zápřahu. Přestože předposlední Lean Into It svým úvodem, potažmo slokou i refrénem sice relativně zvolní – její valivé tempo budiž zajímavou změnou – i tak se v rámci její struktury najde prostor na nějakou tu pravověrnou metalovou řezničinu. Téměř dvaapadesát minut hrací plochy, které se zdají uběhnout za ani ne poloviční čas, zakončuje skladba No More, jinak uhánějící, přesto další veskrze melodická věc, jež jen umocňuje výsledný dojem ze zatraceně podařeného díla.
Z dvanáctiskladbové sady je vyloženě cítit radost ze společného muzicírování kvintetu, jež není v současné podobě ničím jiným, než zcela logickým vyústěním chodu dějin původních Riot a s každým počinem opětovně dokazuje, proč i 12 let po smrti zakladatele a do té doby leadera/hlavního skladatele Marka Realeho má smysl neházet příslovečnou flintu do žita. I na úkor bolestné ztráty tak zásadní osobnosti. Tedy, sečteno a podtrženo, Mean Streets směle a statečně servíruje vše, co si od smečky podobného ražení lze jen přát. Ač kompozičně staví na léta osvědčených postupech – na rozdíl třeba od novinky Anvil, jež jsem nedávno nekompromisně sepsul – Todd, Mike, Nick, Don a Frank plně respektují téměř pět dekád přetrvávající dědictví a stále dokáží přijít s elpíčkem nabušeným hromadou čerstvých nápadů, silných melodií a vysoce návykových chorusů, jež nebudou mít v dohledné době tendence opustit vaši paměť. A mocný Tior má konečně kámošku. Shine on, metal warriors!
