Obal CD
Text: Luboš Hnát
Foto: Obal CD
Video: Youtube
Publikováno: 24. 10. 2024
=1, tak se jmenuje nejnovější počin hardrockových veteránů DEEP PURPLE. Vyšel 19. července a skupina na něm představila nového kytaristu, teprve pětačtyřiceti letého Simona McBridea, který do sestavy nastoupil v roce 2022.
Aktuální složení označované jako Mk IX. tedy je: Ian Gillan (zpěv), Roger Glover (baskytara), Don Airey (klávesy), Ian Paice (bicí), mimochodem jediný zakládající člen kapely, a již zmíněný Simon McBride (kytara). Ten prapodivný název vysvětlil zpěvák takto: „Žijeme ve společnosti, která staví na přizpůsobivosti. Pokud chcete něco dokázat, musíte se umět podřídit a na rozkaz proskakovat obručemi jako lev v cirkuse. Tak jsem si jednou načmáral tuhle směšnou rovnici s výsledkem =1.“
Předchozí kytarista Steve Morse se s Deep Purple rozloučil, protože se musel starat o nemocnou manželku. Ve skupině působil dlouhých dvacet osm let, to je sice nejdéle ze všech kytaristů, kteří u Párplů, kdy hráli. Na druhou stranu, že mezi nimi nepanovaly jen idylické vztahy, naznačil Roger Glover, když v rozhovoru pro časopis Classic Rock prohlásil: „Ve skutečnost byl [Steve Morse] pro, abychom se rozešli po albu InFinite. Vnímal, že jsme na vrcholu, a stál o konec, na jaký by se ještě po léta vzpomínalo.“ Zanechme však kapelních půtek a věnujme se hardrockové novince.
Nahrávka nabízí třináct písní v celkové délce padesát dva minut a jedenáct sekund. Album startuje střednětempá Show Me, v níž nejvíce zaujme brilantní dialog McBriedovy kytary a Aireyho hammondek. Kytarista se však drží ještě trochu stranou. Své umění naplno předvede až v následující A Bit On Side. A hlavně ve výtečné Portable Door, která se stala prvním singlem. Prim v ní sice hrají Aireyho klávesy, ale kytarové sólo je velkou lahůdkou. Skladba lehounce připomene letitou Pictures Of Home (1972), naštěstí ale nejde o pouhé vykrádání svých vlastních nápadů.
Ian Gillan si vzhledem ke svému věku a hlasovým možnostem našel polohu, v níž mu to náramně svědčí a je v ní jistý. Několikrát se sice pokusí dostat svůj zpěv do někdejších výšin, jako třeba ve vypalovačce Now You’re Talkin‘, ale při vědomí, že to zkrátka není ono, se zase rychle stáhne do bezpečí střední polohy. Old-Fangled Thing je vystavěná nad pěknou basovou linkou, která se opět dobře doplňuje s McBrideovou kytarou.
Pomalá If I Were You navazuje na nejlepší tradici balad. Hardrockové postupy jsou tu citlivě doplněny o vyhrávky ve stylu Joea Satrianiho, který se v kapele zkraje devadesátých letech mihl, bohužel však kvůli nesouhlasu firmy nemohl zůstat na stálo. Jak by jejich spojení mohlo vypadat, naznačuje právě If I Were You. Za mě palec nahoru!
Pomyslný vrchol alba přichází s trojicí hardrockových fláků I’m Saying Nothin‘, Lazy Sod, ve které potěší zkreslený rejstřík Aireyho hammondek, a již zíměné Now You’re Talkin‘. Nemá cenu rozebírat zbývající písně: také ony si drží vysoký standard celé desky, která ani na chvilku nenudí, což se týká i závěrečné, téměř šestiminutové Bleeding Obvious.
Deep Purple zkrátka nahráli výtečné album, které na rozdíl od jeho předchůdců InFinite (2017) a Whoosh! (2020) řadím do zlatého fondu kapely.
