Combichrist: Cmbcrst

Text: Thomas Landers
Foto: Obal CD
Publikováno: 30. 10. 2024

Cmbcrst je devátým oficiálním studiovým počinem atlantské agrotech a EBM smečky COMBICHRIST (založené v roce 2003), jež byl vyvržen samotnými hlubinami pekla 17. května prostřednictvím berlínského nezávislého labelu Out Of Line. Je k pořízení ve formě obvyklého CD, double CD digipaku, double černorůžového vinylu, double picture discu a dokonce i ve formátu tradiční magnetofonové kazety. Navíc si můžete obstarat i speciální dřevěný box, vydaný v limitovaném nákladu ďábelských 666 kusů. 14 čerstvých songů (plus 9 dalších v rámci bonusového CD) bylo nahráno paterem muzikantů. Jsou to: zakladatel a producent Andy LaPlegua – zpěv, Eric 13 – kytary, Jamie Cronander – kytary/klávesy, Elliott Berlin – klávesy/baskytara a Dane White – bicí. Videopodoby se dočkaly tracky Not My Enemy, Compliance, Modern Demon, Heads Off a nedávno i Planet Doom, jež svým zpracováním vzdává hold klasickým osmdesátkovým slasherům.

Otvírák Children Of Violence se po valivé půlminutě, jež je masivně podpořena seriózně řezajicími kytarami, zlomí do povědomého tepajícího beatu (zcela jasná retrospektiva původní, víceméně dominantně elektronické produkce Combichrist). Vyloženě cáklý motiv, který se zde zjeví opakovaně, dává po xtém poslechu naprostý smysl a já v tuto chvíli přemítám, jakým směrem se asi budou ubírat následující drážky elpíčka. Bude tentokrát spíše vzpomínáno na kapelní pravěk? Či se naopak dočkáme moderní, na řádně heavy kejtrách vystavěné kolekce? Švihanice D For Demonic mě okamžitě transportovala v čase o dvě dekády zpět do dob prvního post-barkerovského majstrštyku Houses Of The Molé (2004) historicky významných spolutvůrců stylu, chicagských průkopníků Ministry. Konkrétně mám na mysli ve velice podobném duchu nesoucí se ultimátní nářez Warp City. Poslední minuta, jež je uvedena kratičkým a výrazně ztišeným breakem, nám poté nabízí zcela nefalšovaný blackmetalový dojezd. A já se nestačím divit.

Heads Off budiž dalším výrazným nátěrem, jehož pasáže jsou zajímavě protkané ponuře znějícími klávesami a celý song žene kupředu naprosto přesně sehraná rytmická sekce. Industriálním zápachem načichlá Only Death Is Immortal elegantně mixuje melodičtější elementy (tu a tam evokující kultovní Reznorovu elektrárnu Nine Inch Nails) s masivně proklamovaným refrénem. Compliance, pro změnu „poskvrněná“ příměsí gotického rocku, s sebou též přináší vyloženě taneční vsuvky, jež se umně mísí s opět výrazným chorusem pod palbou zatraceně hutných riffů. Northern Path se i přes svůj prapodivně uklidňující chlad stává oním vřele vítaným momentem k vydechnutí, kdy máme poprvé (a zároveň i naposled) možnost zažít vyloženě umírněný frontmanův projev, jež byl okamžitě od úvodních vteřin nahrávky až doposud deklarován typicky nekompromisním způsobem entity jak ďáblem posedlé (viz obal desky). Kompozice samotná postupně nabývá na intenzitě, a ač místy zní naprosto majestátně, ani jí se nevyhne zakončující, klasicky dvoukopákový dojezd. Následující Through The Raven´s Eyes se brodí v hustém industriálním oparu, jež významně dokresluje jeho už tak dosti výrazné apokalyptickou tvář. I klidněji proklamovaná střední pasáž nenabízí pražádného útěku ze zóny jak po nukleární explozi.

Zlověstnou atmosférou nasáklá Wolves Eating Wolves je skrz na skrz obehnaná další hradbou kytar, přesto nabízí i nečekané změny nálad a až téměř epicky znějící sekce, jež stojí na éterickém a řádně temném základu. Not My Enemy – ač ani tato není šestistrunek prosta – se pohybuje spíše v teritoriích, ve kterých se uskupení nacházelo v časech svého úsvitu. Song protkávají různé samply a efekty, které se úměrně stupňují s narůstající intenzitou vokalistova agresivního projevu. Modern Demon se na první dojem tváří jako typická pozvánka na taneční parket (její beat k tomu vyloženě poňouká), přesto nejsem přesvědčen, že se jí stane. Frontmanův „s ničím se nesejřím“ přístup to prostě nedovolí. Planet Doom opět výrazně nabere na obrátkách a já tentokrát silně vnímám vlivy dalších opěvovaných praotců stylu, původně německých KMFDM, jimž tentokrát dominuje ženský sbor. Střednětempá Sonic Witch je ponořena do směsice strašidelně znějících disonantních tónů a řadí se do kategorie těch kompozic, u kterých si – jakákoli rezistence je marná – řádně procvičíte krční svaly. Violence Solves Everything (Part 1) je ani ne minutovou jízdou, silně načichlou punkem a thrashem. A je dalším důkazem, že smečka do svého sonického koktejlu bez mrknutí oka namixuje dle libosti víceméně cokoli. Finální experiment v podobě Violence Solves Everything Part 2 (The End Of A Dream) je vystavěn na klávesovém základu, projde opakovanou změnou nálad, jeho refrén je opět silný a celkově vytváří více než důstojnou tečku za touto veskrze nespoutanou jízdou.

Pokud jste zvolili edici, jež obsahuje i druhé CD s názvem The House In The Trees, buďte připraveni na (třeba možná i nečekané) překvapení v podobě dalších devíti skladeb. V tomto případě se ovšem víceméně jedná o instrumentální koláže, jež sice vyznívají melancholicky, temně a leckdy až vyloženě depresivně, přesto však nijak nekorespondují s časovanou bombou v podobě ze řetězu utrženého materiálu disku číslo jedna. Naopak, to zde jen Amíci rozšiřují svou hudební paletu barev o další odstín.

Na předchozím, pět let starém (a stále vydařeném) díle One Fire se kvintetu podařilo sjednotit dosavadní aspekty tvorby Combichrist v jeden mocný opus a zároveň i otevřít některé snad až netušené dveře. Novinka oproti tomu bez sebemenšího varování bere vaše zvukovody doslova nelítostným atakem a současně jednoznačně vybízí k otázce, jakým směrem se Američané vydají při tvorbě dalšího studiového zářezu. Album Cmbcrst nám vlastně nabízí hned několik alternativ, jelikož je naprosto evidentní, že hochové za žádnou cenu nehodlají usnout na příslovečných vavřínech a rozhodli se svou produkci neustále rozšiřovat o elementy všemožného muzikálního ražení. Osobně vřele doufám, že se druhá část evropského turné k novinkové LP nevyhne ani naší rodné hroudě. Jejich vystoupení jsou totiž vždy živelnou smrští nespoutaného přívalu energie, jež má tendence převálcovat naprosto všechny a všechno, co se jí odváží postavit do cesty. A přesně takovou energií je k prasknutí nabitá i aktuální čtrnáctiskladbová sada, jež je zcela po zásluze hodna vašeho času. Hlavně pak v případě, že patříte nejen k fans této americké úderky ze státu Georgia, ale stylu obecně.