Obal alba
Text: Luboš Hnát
Foto: Obal desky
Publikováno: 12. 5. 2024
Dvě metalové veličiny Judas Priest a BRUCE DICKINSON vydaly na začátku března svá alba. Ikonický zpěvák si pro uvedení své nahrávky The Mandrake Project vybral datum 1. března a sólovou desku vydává po dlouhých devatenácti letech.
The Mandrake Project je koncepční album jehož ústřední témata v rozhovoru pro časopis Classic Rock vysvětlil Dickinson takto: „Je to příběh o snaze polapit lidskou duši a přivést zemřelé lidi zpět k životu.“ Ten je navíc podpořen komiksem, který posluchači naleznou ve speciální edici alba, jehož stopáž činí necelou hodinu a zazní během deset písní. Čtyři napsal Bruce sám, na zbytku se podílel jeho dávný spolupracovník Roy Z, ten zároveň nahrávku produkoval. Tolik obecná fakta.
Celou kolekci otevírá epická vypalovačka Afterglow Of Ragnarok s těžkotonážní kytarou, která odhaluje zpěvákovu tvrdší a temnější tvář. Odlehčení přináší hned následující Many Doors To Hell zase přibližuje Dickinsonovo pojetí hard rocku s chytlavým refrénem. Další změna stylu přichází s pomalou Rain On The Graves, v níž jde místy vystopovat symfonické prvky. Bruce k ní našel inspiraci u hrobu anglického jezerního básníka Williama Wordswortha.
V Rescurrection Men vzdává zpěvák stejně jako v Many Doors To Hell svůj hold hardrockovým kapelám, jako jsou Deep Purple. Fanoušci jeho domovských Iron Maiden nejspíše zbystří při Eternity Has Failed, která jim bude hodně povědomá. A není divu, vždyť v mírně pozměněné podobě otevírala album The Book Of Soul (2014), tam se ovšem jmenovala If Eternity Should Fail.
Z poslední čtveřice písní nejvíc zaujme krásná balada Face In The Mirror, která snese srovnání s obrovským hitem Tears Of The Dragon, kterému svého času nebylo možné uniknout. Následující Shadow Of The God se pozvolna rozjíždí, aby se z ní ve druhé polovině stala téměř numetalová záležitost. Dickinson zde části textu vyštěkává ve stylu Linkin Park a podobných patiček ‒ tohle by měl nechat mladším. Na poslední Sonata (Immortal Beloved) mi nejvíce vadí její skoro desetiminutová délka a překombinovanost, která mě nudí, což je mimochodem důvod, proč neposlouchám současnou tvorbu Iron Maiden.
The Mandrake Project rozhodně není deskou jednoho poslechu. Přiznám se, že když jsem si ji pustil poprvé, moc mě nenadchla a další přehrávání jsem odkládal. Ba co víc, musel jsem se do nich nutit. Postupem času jsem v ní našel jisté zalíbení, ne však tak velké jako u předchozích Dickinsonových nahrávek.
