Obal CD
Text: Thomas Landers
Foto: Obal CD
Publikováno:
Po dlouhých patnácti letech od prvotní zmínky konečně nadešel onen magický okamžik, na který netrpělivě čekali nejen fans heavymetalových praotců BLACK SABBATH, ale hlavně příznivci i v současnosti polarizující inkarnace kapely, kdy mikrofonu kraloval mnou vždy vysoce uznávaný Tony Martin. Když bezedná studnice nápadů, šestistrunný černokněžník a železný muž Tony Iommi vloni na Silvestra zveřejnil zprávu, že komplet letos skutečně vyjde, o to intenzivnější bylo následné očekávání. Čtyřdiskový box Anno Domini 1989 – 1995 nakonec obsahuje studiovou tvorbu původně birminghamského kvartetu, jež ve své éře vycházel na labelu I.R.S. Warner/Rhino jej vydal 31. května v Severní Americe, BMG týž den ve zbytku světa. Pojďme tentokráte na místo obvyklých recenzí prozkoumat jeho obsah a obeznamme se s okolnostmi jeho vzniku a následné realizace. Forbidden doznal nejzásadnějších změn, proto si jeho detailnější rozbor nechám na úplný konec.
Primárním důvodem, proč tato kolekce vůbec spatřila denní světlo, bylo dostat ony drahně let zmizelé nahrávky znovu na pulty hudebních obchodů. Dalším podstatným aspektem je, že budou jednotlivá alba také prvně dostupná na digitálních platformách jako Apple Music, Spotify, atd. A právě v této podobě předcházela aktuálnímu setu dvojice singlů: Headless Cross (2024 remaster)/Anno Mundi (2024 remaster) a Evil Eye (2024 remaster)/Get A Grip (2024 remix). A nikoli, (jak už i sám název napovídá) Martinův debut The Eternal Idol (1987) v tomto balení skutečně nehledejte, neb byl původně vydán mimo USA londýnskou značkou Vertigo Records. Ani populární raritka v podobě CD + VHS Cross Purposes Live není jeho součástí. Nicméně se proslýchá, že se snad i ona výhledově objeví v podobě nějaké té příslušné reedice.
Takže, existují celkem tři možné variace: vinyl, cédéčko a digitální. LP a CD edice navíc obsahují repliku tourbooku z turné z devětaosmdesátého, čtyřicetistránkovou knihu s fotografiemi a poznámkami a plakát s motivem přebalu skvělého Headless Cross (1989). Tento opus, Tyr (1990) a Cross Purposes (1994) byly remasterovány někým, kdo vystupuje pod pseudonymem The Bakery (v tuto chvíli nemám sebemenší ponětí, zda se jedná o nějakou společnost či osobu). Forbidden (1995) se jako osamocená studiovka pyšní novým remixem. Ten provedl britský producent a zvukový inženýr Mike Exeter ve spolupráci právě s Iommim. Původní mix nahrávky bohužel není nikde obsažen v žádném formátu. I grafická podoba obalu byla upravena nejspíš jednoduše proto, že se jedná o nový remix. Obsah všech CD odpovídá jejich digitálním verzím a obsahuje tři bonusové skladby: Cloak And Dagger (Headless Cross), What´s The Use? (Cross Purposes) a Loser Gets It All (Forbidden). Tyto bonusové skladby se neobjevují na asfaltech, pouze na kolečkách a digitálních verzích. Nechápu a jsem z tohoto faktu zklamán.
Obal CD
Black Sabbath: Forbidden (remix 2024)
„Nikdy jsem nebyl spokojený se zvukem své kytary a Cozy (Powell, R.I.P. 1998) rozhodně též nebyl nikdy spokojený se zvukem svých bicích. Takže jsem si pomyslel, že by bylo hezké udělat to určitým způsobem pro něj. Jen jsem cítil, že aniž změním kteroukoli z písní, existuje příležitost vrátit se a přivézt zpět některé zvuky a udělat z nich více to, jak lidé chtějí, že budou Sabbath znít.“ Takto vysvětluje guitar maestro osobně podobu aktuálního remixu kontroverzní nahrávky původně z pětadevadesátého, jež pravidelně obsazuje poslední příčku oblíbenosti v rámci vskutku pestré diskografie těchto tolik vlivných Britů. Já tento názor nikdy nezastával, takže se nyní se pokusím popsat nejzásadnější odlišnosti jednotlivých jedenácti skladeb.
Úvodní ponurá The Illusion Of Power vyznívá odlišně. Krátká narace hostujícího Ice-T není již tolik upřednostněna a její refrén se prodírá éterem mocněji. Dohře kytary se rovněž dostalo v rámci nové aranže lehkých obměn. Riffovka Get A Grip má větší koule a utichající řádky fadeoutu jsou mírně odlišné od originálu. V Can´t Get Close Enough je kytarový úvod přepracovaný. Zní podobně a zároveň tak nějak jinak, pokud to dává smysl. Rozdíl je v rámci remixu obrovský – nejevidentněji s nástupem Tonyho hutného riffu – a zvuk oproti původní verzi výrazně čistší. Shaking Off The Chains otevírá Iommiho intro, jež tentokrát míří daleko razantněji přímo mezi světla. Martinův vokál zde vyniká mnohem více než dříve a to tam je dvojité echo za některými slovy, jež služebně mladší Tony pěje v původním textu. I Won´t Cry For You nabízí mnohem výraznější baskytaru Neila Murraye, pěvecké party během refrénu jsou tentokráte zdvojeny, bicí tlučou výrazněji a kytarové sólo působí též minoritně odlišně.
Guilty As Hell je otvírákem pomyslné strany B, dočkal se jen titěrných úprav a celkově působí nejpodobněji svému originálu. Jen zpěvy jsou smíchány krapítek jinak. Sick And Tired odpálí (zde lehce přepracovaná) salva Mr. Powella a jeho bicí vnímáme nyní minimálně o level jasněji, nikoli hlasitěji jako v její tehdejší verzi. Sólo vládce šesti strun není tolik v popředí a echo na absolutním konci skladby je nadobro pryč. Rusty Angels má znatelně přearanžovaný úvod i přes fakt, že riff je vašim zvukovodům okamžitě identifikovatelný. Chorus oproti tomu zní téměř identicky s originálem a zrovna tak i zpomalený break před finálním opakováním refrénu. V titulce Forbidden se zdá, že se její hlavní kytarový motiv trochu změnil a tentokrát je podporován i druhou stopou. A já se v tento moment myšlenkově táži, zda byla tato pohřbena v původním, nijak zdařilém mixu. I střední pasáž byla po kytarové stránce slyšitelně pozměněna. Nic dobrého věštící temnotou prošpikovaná atmosféra Kiss Of Death díky remixu ještě více zhoustne. I jí se dostalo něco málo aranžérských úprav, včetně outra v podobě tikotu hodin. Závěrečný valivý kus Loser Gets It All byl původně určen jako bonus pouze pro japonský trh. Nerozpoznávám tu jakýchkoli zásadních sonických úprav, ač i tento song – ostatně stejně jako desatero dosavadních – zní v rámci upgradovaného kabátku znatelně „nakopnutě“.
