O2 Aréna, Praha – 17. 11. 2015
Foto: Mirek Valenta
Hardrockoví harcovníci WHITESNAKE byli na mém osobním žebříčku vždy hodně vysoko. A tak když jsem se před několika měsíci dozvěděl, že se Whitesnake chystají vrátit do naší metropole, víceméně okamžitě jsem se rozhodl, že u toho nemůžu chybět. Když ke všemu bylo později oznámeno, že jako support přijede superskupina THE DEAD DAISIES, bylo vymalováno – na tomhle koncertě musím být stůj co stůj.
The Dead Daisies jsem viděl v červnu na Spark Party v pražském Hard Rock Café, kde odehráli svůj sice krátký, zato však báječný akustický set. Nyní jsem se mohl těšit na svou premiéru jejich elektrické verze. A skutečně od první pecky „Midnight Moses“ bylo jasné, že tohle bude parádní jízda. Je všeobecně známo, že v kapele figurují výteční muzikanti, kteří jsou ještě navíc výraznými osobnostmi. Jednou z nejvýraznějších je určitě baskytarista Marco Mendoza, kterého bylo plné pódium, Mendoza se také ujal komunikace s publikem, v níž se střídal s frontmanem Johnem Corabim. Mě fascinoval další člen ‘Mrtvých sedmikrásek‘ – bubeník Brian Tichy. Co ten chlap za bicími vyváděl, bylo neuvěřitelné. V podstatě neustále pohazoval a žongloval s paličkami a z jeho hry byla cítit obrovská radost a energie. Protože The Dead Daises na turné propagují svou letošní nahrávku „Revolución“, nemohl na setlistu chybět asi největší hit „Mexico“. Naopak trošku překvapivě zazněla legendární coververze „Hush“, kterou svého času nejvíce proslavili Deep Purple.
V O2 Areně bývá někdy horší zvuk, to ale tento večer neplatilo, protože tentokrát se opravdu povedl, a to teprve hrála předkapela! Na začátku koncertu jsem měl sice pocit, že malinko hůř slyším klávesy Dizzyho Reeda. To se ale naštěstí vcelku brzy napravilo a po většinu vystoupení The Dead Daisies jsem si mohl vychutnávat zvuk kapely se vším všudy. Arena sice nebyla úplně zaplněná, ale při pohledu do publika jsem z rozjařených tváří mohl vyčíst, jak moc se koncertem všichni baví. Ale radost se dala vyčíst i z tváří všech muzikantů, kytarista Richard Fortus rozdával úsměvy na všechny strany. Bylo jen otázkou času, kdy padne nějaká zmínka o nedávných teroristických útocích v Paříži, jejichž obětem byla věnována starší písnička „Angel In Your Eyes“. Protože se ale pomalu začínal naplňovat čas vyměřený pro vystoupení téhle báječné party, zazněla ještě ‚beatlesovská‘ „Helter Skelter“, která za první kapelou udělala definitivní tečku. Myslím, že nejen já jsem si po koncertě kladl otázku, jestli tuhle parádní jízdu dokážou Whitesnake vůbec překonat.
Britská hardrocková veličina Whitesnake v letošním roce vydala album coververzí skladeb Deep Purple – z období, kdy za ‚purplovským‘ mikrofonem stál David Coverdale –, nazvané poněkud neoriginálně „The Purple Album“. Přiznám se, že se mi současná úprava legendárních hitů zas až tolik nezamlouvá, nicméně mi bylo jasné, že naživo by to mohla být docela pecka. Jako otvírák dvouhodinové show byl zvolen jeden z nejvýraznějších hitů, který Mr. Coverdale s ‚Párplama‘ nazpíval – „Burn“. A byla to opravdu pecka. Takhle energický nástup jsem nečekal. Aby snad tempo nepolevilo, spustila hned vzápětí kapela našláplou „Bad Boys“ – a v tu chvíli jsem přestal pochybovat, že tohle bude parádní koncert. V průběhu celého večera se tak pravidelně střídaly největší pecky z repertoárů obou hardrockových megastar, tedy Deep Pruple a Whitesnake. A přítomné publikum to náležitě ocenilo. Na zvuku ten večer už nebylo co vylepšovat, a tak zvukař jen nepatrně přidal na hlasitosti, a bylo nazvučeno.
Jednou z otázek, kterou jsem si před začátkem koncertu kladl, bylo, jak se David Coverdale popere s leckdy až vražednými výškami, kterými zamlada udivoval celý svět. Za sebe mohu říct, že je zvládal bravurně, i když jsem po koncertě slyšel názor, že Coverdale jen ječí a výšky nechává odzpívat jiné muzikanty. Nevím, nemám takový hudební sluch, abych toto tvrzení mohl potvrdit nebo vyvrátit, pro mě tam zkrátka ony pověstné výšky byly a basta. Malinko jsem se obával, že až dojde na různá sóla, zvrhne se koncert v instrumentální onanii, to se naštěstí sice nepotvrdilo, ale i tak kytarové sólo, které si mezi sebe rozdělili oba kytaristé, tedy Reb Beach a Joel Hoekstra, pro mě patřilo k méně záživným okamžikům celé show. Naopak jsem si hodně užíval bubenického sóla Tommyho Aldridge – ten chlap se snad narodil s metronomem v hlavě a chvíle, kdy začal do bubnů řezat holýma rukama, je prostě nezapomenutelná. K jednoznačným vrcholům koncertu patřily ‚párplovské‘ evergreeny „You Keep On Moving“ a zejména úchvatná „Šípková Růženka“, v originále tedy „Soldier Of Fortune“. Závěrečná část večera pak byla opět věnována hitům Whitesnake, a to ne ledajakým – prostor dostaly balady „Is This Love“ a „Here I Go Again“, po níž se kapela za nadšených ovací s publikem rozloučila. Na setlistu ovšem zbývala ještě jedna položka, bez které bych si připadal, že jsem snad ani nebyl na koncertě ‚Bílého hada‘. Přídavek tedy obstarala nesmrtelná klasika „Still Of The Night“, po níž už O2 Arenu ozářila světla, a nezbývalo tedy než se odebrat k domovu.
Závěrem tedy: viděl jsem hardrockový koncert té nejvyšší kvality. Co víc jsem si mohl přát. Až mě zase Mr. Coverdale a jeho družina povolají do hlediště, váhat rozhodně nebudu.
