Text: Thomas Landers
Foto: Obal EP
Video: Youtube
Publikováno: 30. 12. 2024
Obal EP
Cancelled je novinkovým EP věčných amerických skandalistů, notorických sedmilhářů a vysoce profláklých uživatelů playbacku MÖTLEY CRÜE, vydané pod producentskou taktovkou věhlasného Boba Rocka 4. října 2024 prostřednictvím nashvillského labelu Big Machine Records. Jedná se o debut s novým kytaristou Johnem 5 (dříve mimo jiné Marilyn Manson a Rob Zombie), který tak nahradil po dlouhých 42 letech zakladatele Micka Marse po jeho kontroverzním odchodu 26. října 2022. Aktuální sestava tedy vypadá následovně: Vince Neil – zpěv, John 5 (John William Lowery) – kytary, Nikki Sixx – baskytara a Tommy Lee – bicí. Jako host se na nahrávce podílel klávesista Chris Gestrin a doprovodnými vokály přispěli Dexter Holland a Noodles, jinak oba členové kalifornských punkrockových The Offspring. A ač ani jedna nestojí za zlámanou grešli, pojďme se nyní detailněji seznámit s jednotlivými skladbami, kterým se budu cíleně věnovat v reverzním pořadí.
Fight For Your Right, jež je poslední položkou aktuálního třískladbového počinu, si odbyla svou premiéru už vloni. Konkrétně 23. srpna v Londýně během exkluzivního klubového vystoupení. Jedná se tedy chronologicky o nejstarší kus a zároveň o cover proslulého monstrhitu hiphop/raprockových průkopníků Beastie Boys, původně pocházejícího z jejich debutu Licensed To Ill (1986). Co vedlo Crüe k tak nelogické volbě kompozice, jež ve své době veřejně cílila prostředníčkem výsměchu na veškeré spolky podobného ražení (včetně Mötley samotných), mi nejspíše zůstane do nejdelší smrti záhadou. Jedno je však jisté, jeho provedení zní veskrze sterilně, Johnovo opakované sólování tady fakt není na místě a hlavně, ten tam je původní duch písně. Ani hosté Dexter a Noodles neměli možnost svými pěveckými party jakkoli obohatit tento sám o sobě naprosto tragický pokus o vlastní provedení léty prověřeného fláku.
Dogs Of War, ke kterému byl pořízen AI klip tak ohavný jako track sám, byl poprvé ke slyšení 26. dubna. „Všichni víme, jak důležitou součástí našich skladeb jsou i texty.“ Franku Carltone Serafino Ferrano juniore, to myslíš vážně? Tenhle patetický a neskutečně odfláknutý brak (bastards, bastards, bastards) je podle tebe lyricky, potažmo dokonce hudebně relevantní? A opravdu budeme věřit tomu, kdo si jako těžký závislák na heráku (jak o sobě tak rád neustále meleš) poctivě vedl deníček? Fakíra na tebe, Sixxi! Vždyť
ten rádoby moderní kabátek a vyloženě banální riff odradí i letitého příznivce. Nemluvě o dnešní mládeži, kterou prostě neosloví ani omylem. A jak na to reaguje za každou cenu vždy umachrované uskupení? Vydá klasicky ostudné sdělení, jak mu vlastně ve finále ani trochu nevadí, že jej stovky tisíců posluchačů globálně hejtují na všech možných i nemožných platformách. Mötley Crüe jsou přece ti cool rockeři bez pravidel, kteří se vždy pohybovali na hraně zákona a kteří se nikdy nikoho (včetně svých fans, pokud tedy ještě nějací vůbec existují) neprosili o názor. Nejpozději v tento moment se cítím vyloženě trapně.
Titulní Cancelled je pravděpodobně nejpovedenějším kusem zde. Což ale ve skutečnosti o mnohém nevypovídá, neb laťka kvality tohoto extrémně nepříjemně studeného produktu byla od první chvíle zcela evidentně nastavena zatraceně nízko. Opětovně ta totálně nehodící se moderna, sloka něco jako pokus vyvolat ducha do dnešních dnů vskutku podařené pecky Dr. Feelgood (stejnojmenné LP, 1989) a text o tom, jak vás v současnosti (zřejmě oni bastardi, jež zmiňuje předchozí trapárna) hravě zakážou. Nedementují ti naši původně tolik cool, nyní však ustrašení hoši tímto postojem vlastně vše, co kdy tak heroicky prohlásili a (ne)udělali?
Mötley Crüe jsou výsostně osmdesátkovou kapelou a její první dva studiové zářezy Too Fast For Love (1982) a Shout At The Devil (1983) se zaslouženě staly pravověrnými metalovými klasikami. Opus s Johnem Corabim (1994) je bez debat i po třiceti letech stále výtečný, i když nemá s původním soundem kverulantského bandu naprosto nic společného. A nezatracuji ani intergalakticky nenáviděnou, značně experimentální Generaci sviní (1997). Ovšem nejpozději s nástupem milénia Američané opakovaně dokazují, že již dávno nemají hudebně (a vlastně ani jakkoli jinak) co nabídnout. Jejich pokusy o dvě další studiovky a několik zbytečných singlů v mezidobí dopadly vždy rovnace otřesně. A nejinak je tomu i aktuálního disku, kdy se snažím najít byť jen sebemenší náznak smyslu jeho kreace a vydání a opětovně jej nenacházím.
Suma sumárum, dědictví kvartetu bylo zas a znovu hanebně pošlapáno, po kolikáté už vlastně?! A ani virtuóz šesti strun, jakým John Lowery doopravdy je, prostě nemá sebemenší šanci spasit tento již dekády zrezivělý vrak vlaku do nikam. Jedno jediné pozitivum spatřuji ve faktu, že Vinckův dlouhé roky oddělaný hlas naštěstí doznal značných úprav pomocí studiové magie a je tedy ve výsledku až překvapivě přijatelný
pro náš sluch. I tak však nové EP nedoporučuji ani nejotrlejším zasvěcencům a divím se, kolik drahocenného času jsem věnoval tomuto zcela zbytečnému počinu. Za mě osobně už hlavně nikdy nic netvořte, nevydávejte, nekoncertujte, držte huby, rozpusťte to konečně jednou provždy a jděte s tím jedním posledním procentem zbylé grácie domů! Je nejvyšší čas, větší kabát z ostudy snad už mít ani nelze…
