Anvil, Bowmen, Quarterbrain live 2024

9. 11. 2024 – Rockclub Nordbayern e.V., Selb, Německo
Text: Thomas Landers
Foto: Chris Seidler
Publikováno: 22.  11. 2024

Když ze sebe metaloví veteráni z Toronta vydávili v polovině prázdnin vyloženě slabou novinku One And Only a poté ohlásili dvouměsíční koncertní štaci po Evropě, byl jsem si na 99 procent jist, že se opět vyhnou všem klubům v naší rodné hroudě. Tak tomu totiž snad až s urputností činí od svého prvního a zároveň i posledního, dnes již skazek hodného klubového vystoupení v nejmenovaném pražském podniku v roce 2005. A také jsem si říkal, že aktuální kolekce je tak neskutečně slabá, že snad ani nestojí za to přemýšlet, zda se vůbec za trojicí Kanaďanů někam vydat. Při podrobném zkoumání rozpisu turné a objevení zastávky v německém Selbu, kde jsem již letošního dubna měl tu čest zažít svou ultraoblíbenou americkou speed/power úderku Riot, jsem dospěl k názoru, že se přeci jen nakonec budu chtít osobně přesvědčit o tom, jak vlastně současná podoba tělesa zní během live prezentace.

ANVIL působí poslední dekádu v sestavě: Steven Barry „Lips“ Kudlow – zpěv/kytary, Christopher Robertson – baskytara a Robert Reiner – bicí. Lips (68) a Robb (66) spolu začali hrát již v roce 1973 v kapele Gravestone, a tak je pojí půl století trvající přátelství. A místy rovněž snad až neuvěřitelný příběh, který budiž motivací všem aspirujícím muzikantům po celém světě. Opět si neodpustím nepřipomenout excelentní dokument Anvil! The Story of Anvil (2009), jež byl natočen uznávaným kanadským režisérem a dlouholetým přítelem kapely Sachou Gervasim. A v této formaci se předvedlo trio i v selbském Nordbayernu, jež hlásal několik dní před konáním akce beznadějné vyprodáno bez možnosti zakoupení vstupenek přímo na místě. Vystoupení předkapel (Bowmen a Quarterbrain) jsem ke své velké nelibosti z logistických důvodů nestihl, hlavního aktéra dění jsem si však ujít nenechal.

Trojlístek hudebníků ze země, která se nakonec úplně celá přilepila na špindíru Randy Hickeyho, se za hlasitého skandování jména kapely chopil svých nástrojů, zaujal pozice a spustil říznou instrumentálku March Of The Crabs z časem prověřeného LP Metal On Metal (1982). Ta funguje již cca dvě dekády jako tzv. show opener. Snad až překvapeně vypadající umělci nasadili široký úsměv na tvářích a nejpozději s následným duem klasik v podobě thrashem nasáklé 666 (opět Metal On Metal) a hard rockem šmrncnuté School Love z debutu Hard´n´Heavy (1981) bylo stále evidentnější, že k prasknutí narvaný klub čeká dění, o kterém si budou všichni přítomní ještě dlouho rádi povídat. Před svižnou titulkou Legal At Last (2020) se v tu dobu již vyloženě výborně naložený Lips za notné podpory obou spolukumpánů vytasil s poklonu celému Německu za legalizaci marihuany. Jediný aktuální song Truth Is Dying se neobešel bez krátké tirády ohledně současných mediálních dezinformací. Na One And Only mě nebaví, jako koncertní číslo vyzněl mnohem výrazněji a významně méně otravně.

Přímočarou Badass Rock´n´Roll ze zářezu Hope In Hell (2013) vystřídala pecka z další kapelní klasiky Forged In Fire (1983) – valivá Winged Assassins, jež svým basovým kouzlením uvedl sám Mr. Robertson. Ten odehrál komplet devadesátiminutový set pouze prsty a stal se tak v mých očích nejpříjemnějším překvapením celého večera. Nikdy jsem ho takto přímo zblízka neviděl a jeho precizní a bleskurychlý pohyb po hmatníku, který na studiových nahrávkách často dostatečně nevynikne, mě naprosto okouzlil. Navíc jsem výrazně docenil i jeho doprovodný vokál, jež výtečně sekundoval do svého véčka nadšeně bušícímu (posléze i hulákajícímu) a bez keců naplno zpívajícímu frontmanovi, který neošidil snad ani jeden řádek žádné z patnácti položek setlistu. Z proslulé Forged In Fire se hrálo ještě dvakrát. Nejprve zazněla i v živém provedení stále majestátní kompozice Free As The Wind, jež byla dedikována kultovnímu Lemmymu a před níž Steve sdílel

s nadšeným davem veselou storku o přepudrování si nosu pomocí kokeše z vystřelováku a následných konsekvencích. Po jízdě On Fire z Juggernaut Of Justice (2011) nemohla chybět ani titulní, výtečná zatěžkaná věc, která velkolepě skládá poctu tvorbě mocných praotců stylu Black Sabbath. A opět návrat o rok zpět, tentokrát v podobě monumentální skladby Mothra. Příběh o fiktivním radioaktivním monstru, jež pustoší japonská města, posloužil kapele jako prodloužený jam. A došlo i na Lipsovu předpokládanou a tolik typickou šestistrunnou dildo-onanii.

Bitch In The Box, čili úvodní flák LP Pounding The Pavement (2018), pojednává o tom, jak i v dnešní době nemusí být snadné cestování, pokud se řídíte výhradně pokyny navigace. Při houpání do rytmu mě ani omylem nenapadlo, jak moc bude toto poselství rezonovat s mým nočním cestováním zpět. Hřmotná, vokálu prostá Swing Thing a zároveň další palba z Juggernaut Of Justice, se stala absolutní tour de force pro Robba Reinera, jež beztak hodinu a půl soustředěně mlátil do svých bubnů, že se jeho souprava neustále chvěla a hrozil její kompletní rozpad. Ten chlap má neskutečný úder a zcela chápu, proč se k jeho hudebnímu odkazu už několik dekád hlásí celá řada proslulých světových bubeníků. Průlomový opus z osmdesátého druhého obstaral ještě dvěma kusy definitivní tečku za ve všech ohledech vyloženě vydařenou párty v rytmu těžkého kovu. Steve věnoval famózní švihanici Jackhammer 30. září 2024 na rakovinu zesnulému příteli a zároveň bývalému spoluhráči Dave Allisonovi. Ten působil v původním kvartetu 11 let a podílel se na první pětici studiových nahrávek Anvil. Definitivním goodbye se stala – jak taky jinak – klasickým riffem poháněná velkolepá hymna Metal On Metal s Lipsovým vydáním se do do poslední vteřiny veskrze nadšeně běsnícího a totálně propoceného davu. Dle slov samotného vokalisty/kytaristy se rozhodně jednalo o nejdivočejší mejdan celého evropského zájezdu.

Po takto (až nečekaně) vydařeném gigu promíjím chlapcům z Javorova jejich poslední elpíčko, jež od nyní považuji za pouhý přešlap v rámci jejich prolifické diskografie, a s nadšením proklamuji, že ostřílená banda ještě zdaleka nepatří do příslovečného starého železa. I s nevyhnutelně přibývajícím věkem má stále v zásobě dostatek energie na to, aby předvedla nijak neodfláknutý, veskrze poctivý a nadupaný koncert, potěšila sama sebe i své věrné a rozprášila veškeré dohady o tom, zda je i v roce 2024 stále relevantní. Bez sebemenších pochyb je a já se osobně těším na další setkání. Nejenom kvůli faktu, že mi Lips dluží doutník za projevené znalosti.

V neposlední řadě děkuji vřele Chrisi Seidlerovi za fotografie a rovněž manažerovi Klausi Marquardtovi za od prvního kontaktu zcela bezproblémové a přátelské jednání. Do klubu v malebném příhraničním městečku (https://rockclub-nordbayern.de/), který nemohu jinak, než vřele doporučit, se brzy vrátím. Tým deseti nadšenců, který zajišťuje jeho chod a veškeré akce, si totiž zasluhuje vlastní pojednání.

Celá fotogalerie: