11. 10. 2024 – Sono Centrum, Brno
Text: Jan Zahradil
Foto: Petr Čejka
Publikováno: 14. 10.2024
Duff McKagan
Jakých ingrediencí je třeba, aby se uvařil opravdu dobrý koncert? Kromě dobré kapely a dobrého repertoáru potřebujete určitě ještě dobrý zvuk, dobré publikum a dobrou dramaturgii celého vystoupení. Málokdy se tohle všechno sejde v jeden čas na jednom místě. Duffu McKaganovi se to ale za jeho devadesát minut v Brně (během nichž odehrál celých dvacet kousků) podařilo.
Letos šedesátiletý baskytarista Guns´n´Roses se ve své sólové kariéře na hony vzdálil řinčivému rocku své domovské kapely (nebo Velvet Revolver, Neurotic Outsiders a dalších sestav, v nichž se během posledních čtyřiceti let objevil). Liší se tak od svého slavnějšího souputníka Slashe, který se naopak k odkazu G´n´R hrdě hlásí, at´už ve zmíněných Velvet Revolver nebo s Mylesem Kennedym. Duff McKagan však otevírá úplně jiné hudební obzory, jeho křehká sólová tvorba by se třeba na cenách Grammy klidně vešla do kategorie „Americana“. Páteř jeho současného turné tak tvoří jeho dvě poslední, kritikou ceněná alba – Tenderness (2019) a Lighthouse (2023). Z té první zaznělo pět skladeb, z té druhé dokonce osm. Doplnila je velmi osobní This Is The Song, z Duffova EP z roku 2023.
Když jsem „trénoval“ na koncert opakovaným poslechem těchto nahrávek, místy jsem se i trochu nudil. Přišlo mi to sem tam příliš soft, sem tam příliš pomalé, sem tam příliš akustické, sem tam příliš country. Některé skladby mi splývaly do určité zaměnitelnosti. Ale na koncertě to bylo najednou něco jiného. Nenápadná krása těch písniček se vyloupla jako barevný motýl z kukly. Silné a přitom jednoduché refrény přímo vybízely, aby si je člověk zpíval s sebou. Duff se ukázal jako skvělý frontman s charismatem. Když něco řekl, tak k věci, nevykecával se zbytečně, působil vstřícně, mile, neokázale. Čtyřčlenná kapela za jeho zády hrála celou dobu soustředěně, dohromady, neodflákli jedinou vteřinu. Prostor pro sólové exhibice dostával pouze kytarista Tim Dijulio, který jej vždy využil citlivě a bezezbytku, když eklekticky střídal různé styly. Kromě něj bych ještě vyzdvihl precizní a citlivou práci bubeníka Mike Musburgera.
Párkrát během koncertu se Duff přece jen změnil z písničkáře v tvrdšího rockera či dokonce punkera, odložil akustickou kytaru, opásal se elektrikou a spustil třeba cover od The Stooges (I Wanna Be Your Dog), The Crickets (I Fought The Law) nebo Johnnyho Thunderse z New York Dolls (You Can´t Put Your Arms Around A Memory). Od G´n´R zazněla za celý koncert jen jedna skladba – You´re Crazy. Trochu zbytečná mi přišla na závěr Heroes od Bowieho, mám pocit, že poslední dobou ji obehrává kdekdo (třeba loni, také v Brně, Hollywood Vampires). Nicméně publikum bylo nadšeno a o to přece jde. Myslím, že i celá kapela byla příjemně překvapena tím, jak vřelého přijetí se jí dostalo a tahle pozitivní symbióza brzy naplnila celý sál. Vznášela se ve vzduchu ještě dlouho potom, co dozněl poslední tón.
Celá fotogalerie:
