Text: Luboš Hnát
Foto: Archiv Rockového světa
Publikováno: 1. 9. 2024
Ikonický písničkář IVAN HLAS oslavil v květnu významné životní jubileum, při té příležitosti obnovil svou dávnou kapelu NAVY PAPAYA, která se chystá opět častěji koncertovat. V následujícím rozhovoru mi Ivan mimo jiné prozradil, proč sešlo z vydání desky, kterou tahle parta měla nahrávat v roce 1999.
Nedávno jsi oslavil své kulatiny, jak se cítíš, jako čerstvý sedmdesátník?
Dost dobře, když se někdy ohlédnu, vidím, že jsem měl v životě hodně štěstí, abych se toho dožil. A to mě drží. Kolem dobrý kmen, kamarádi a kamarádky, pořád spousta hezkých věcí kolem muziky. Mám radost a na čísla nemyslím.
Jsi znám svým obdivem k indiánům, na koncertech dokonce občas vystupuješ v indiánské čelence. Kde se u tebe vzala ta láska?
Jako dítě jsem přelouskal kompletně Karla Maye, hlavně ty knížky, kde se pohyboval Vinnetou. Pak mi to přišlo nějaký až moc vymyšlený, vzal jsem si mapu a zjistil dost nesrovnalostí. Ale indiáni mě velice zaujali.
Jaký kmen máš nejraději?
Jsou to Apačové, ale ne kvůli tomu Vinnetouovi. Časem se mi dostala do rukou knížka Zlomený šíp pojednávající o životě náčelníka Cochise. Tak to byl můj vzor. Sjednotil apačské kmeny, byl to vlastně čestný politik, ale taky velký válečník a stratég. V tom životě je všechno, co může zažít slušný člověk v těžké době. Proto mám pořád radši dodržené slovo než stovky napsaných a většinou porušených smluv. U indiánů je už bohužel všechno jinak, ale mám je jako ideu pořád v hlavě.
K tvým narozeninám vznikl film Pramínek času, jak se ti spolupracovalo s režisérkou Alenou Činčerovou?
Celou tu akci k sedmdesátinám jsem nazval Pramínek času. Patří k tomu i 2LP a CD Pramínek času, které jsme nahráli s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezchlebem naživo ve studiu. Všechno najednou, jak se to dřív dělávalo. Zvukovým režisérem byl Adam Pakosta. Ten byl velice důležitý. Třeba jsme nahráli písničku a říkali, tak to dáme ještě jednou. A Adam povídá: Proč? Má to náladu, tempo, není tam chyba. Jdeme na další. Myslím, že se to dost povedlo, a mám radost. Další radost mi udělala režisérka, když zavolala, že by o mně natočila film. Vůbec jsem netušil, jak na to. My jsme se s Alenkou předtím vůbec neznali. Po zhlédnutí hotového filmu všichni chodili, že se musíme znát od dětství. Taková je Alenka, z některých jejích nápadů jsem byl jak v říši divů. Třeba jak využila mé původní povolání knihkupce. Velice jsme se skamarádili. A s celým štábem, malým, ale velice výkonným. Je to ono štěstí, které občas přijde. Podařil se film, ne technický, jako s kým jsem kdy co brnkal nebo psal, ale film o životě, tak jak to přesně bylo a je. Z pramínku času mám kompletně radost. A Alenka Činčerová je geniální.
Když jsme spolu dělali před několika lety první rozhovor, říkal jsi, že výroční koncerty nemáš moc rád a žádný nechystáš, přesto jsi k sedmdesátinám jeden (mimochodem výborný) udělal. Co tě přivedlo ke změně názoru?
Opravdu jsem žádný normální koncert nechtěl. Byly nabídky na velké haly a sály, mě tohle moc nebaví. A tak jsme s mojí ženou Kačenkou vymysleli takový mejdan na lodi Cargo Gallery na Vltavě u kamaráda. A Kačenka pozvala kámoše a kámošky až z Moravy, západních, severních, východních a jižních Čech a z Prahy a okolí, a tak se nám to hezky sešlo. Na lodi je poměrně velký koncertní sál a já jsem si zahrál se všemi spřízněnými muzikantskými dušemi. A plno jich zahrálo mně. Byl to mejdan, jak má být. Mejdany s muzikou mám rád.
Na tom koncertě po čtyřiceti letech vystoupila kapela Navi Papaya, navíc téměř v původní sestavě, bylo těžké dát tuhle partu dohromady?
Nebylo. Potkali jsme se na nějakým večírku s Ivanem Dvořákem a Honzou Kalouskem a říkali jsme si, že by to byla sranda si zase po čase brnknout. Třeba k těm sedmdesátinám. Tak jsme zavolali Richardovi Dvořákovi, piano, dlouho nehrál, ale nadšeně souhlasil. Problém byl s basou, původní basista Pavel Kučera nám zmizel za ta léta někde u Brna. A tak Honza oslovil Michala Voldána z Pardubic, my už jsme se znali a kapela byla komplet. Začali jsme zkoušet, z počátku legrace, pak dřina. To známe dobře. Vycházeli jsme ze tří dost mizerně nahraných koncertů, které se zachovaly z toho začátku osmdesátých let. A všechno jako tenkrát. No síla. Je tam plno písniček, který mám moc rád, ale od té doby jsem je nikde nehrál, pak pár známějších, ale všechno pochází z doby Papayi. Nálada zůstala skvělá, tak děláme dál.
Pokud se nepletu další koncert je v září v Malostranské besedě, jde tedy o nějaký trvalejší návrat?
Ano, 24. září máme první velký hraní v Besedě, vypadá to, že už je vyprodáno. Ještě předtím se vracíme na místo činu na Hanspaulku v rámci Svatováclavských slavností. 15. záí velice oblíbená akce v hanspaulském Central parku. Moc se těšíme. Dohodli jsme se, že si budeme hrát občas pro radost. A když bude zájem. Hlavní u mě bude pořád Ivan Hlas Trio. Ale občas si dát něco jinýho, to je jenom hezký. Olin s Norbim to mají taky tak. A Papaya jede skvěle.
Když měla vyjít deska 1999, přečetl jsem si v jednom rozhovoru, že ji bude nahrávat právě Navi Papaya. Nakonec ale vyšla pouze pod tvým jménem. Proč?
To je jednoduchý. Z Navi Papayi tam byl jenom bubeník Ivan Dvořák a pianista Richard Dvořák. Na basu hrál Plech Novotný a kytaru Honza Ponocný. Kromě dalších hostů. Tak jsem to v průběhu natáčení nechal na sobě. Ne kvůli slávě.
Nabízí se tedy otázka, jestli se nechystáte s Navi Papayou nějaké album nahrát.
Máme štěstí, vydavatel už se ozval. Řekl přesně, až budete připravený, natočíme a vydáme. To si myslím bude ještě chvilku trvat, ale počítáme s tím. Písniček je zaplaťpánbůh dost.
Jaké máš v nejbližší době plány?
Plán je jednoduchý. Aby všechno šlo aspoň jako doteď, aby z toho byla radost a aby byli všichni zdraví a veselí. A to nejen muzikanti. Tak uvidíme.