Ivan Hajniš: Není všechno zlato, co se třpytí

Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 29. 7. 2024

Zakladatel a lídr skupiny THE PRIMITIVES GROUP OF PRAGUE IVAN HAJNIŠ napsal již svou čtvrtou knihu. Nazval ji Není všechno zlato, co se třpytí a stejně jako ty předchozí ji vydalo nakladatelství PragoLine. Hajnišův nejnovější počin se převážně věnuje kariéře kapely po roce 2016, tedy po jejím obnovení.

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou napíšu, že jde o jednu z nejhorších, možná vůbec nejhorší hudební biografii, kterou jsem četl. V následujících odstavcích uvedu pro svůj názor některé argumenty.

Předně jde o naprosto katastrofální češtinu. Autor s naší mateřštinou zachází neskutečně hanebným způsobem. Někdy úplně chybí skloňování, a tak se jeho dílo hemží výrazy jako „rock turné“, jindy je skloňování zcela nevhodné: viz například obrat „hrál Martin Kratochvíl s Jazzem Q“. Do této kategorie patří také chaotické používání zkratek. Můžeme se třeba dočíst, že dotyčný je skvělý USA (případně UK) muzikant. Nejsem žádný excelentní češtinář, ale u Hajnišovy knihy jsem hodně skřípal zubama. A lingvisté, kterým se tato publikace dostane do ruky, budou asi hodně trpět. O slohové úrovni, kdy jsou na několika místech opakovány celé pasáže, raději pomlčím. Velkým nešvarem jsou také nesprávné, až nesmyslné názvy různých nástrojů, nejvíce to bylo patrné u „hammond orgel“ či „keabords“. Vrcholem jsou zkomolená jména nejen zahraničních kapel, ale také českých muzikantů.

Někdo bude možná argumentovat, že Ivan žil dlouho ve švédské emigraci, a proto rodnou řeč neovládá dokonale. To je sice pravda, ale od toho má nakladatelství jazykového redaktora. V tiráži je uveden Ladislav Červenka, který svou práci prostě odvedl mizerně.

Pomluvy, pomluvy a zase pomluvy. Hajniš se rozhodl na veřejnosti prát špinavé prádlo. Dělá to způsobem mimořádně odporným. Terčem jeho výpadů je nejčastěji bubeník Josef Havlíček, na kterém autor nenechává nit suchou. Nemohu tvrdit, že se popisované situace nestaly, ale nevidím smysl v jejich vytahování na světlo, obzvláště po tolika letech. Ivan prohlašuje, že nesnáší český mainstream, já bych spíše řekl, že nesnáší vše a každého, kdo neposlouchá jeho kapelu. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, když autor popisuje, jak nabízel koncert „Primitivů“ do jakéhosi rockového klubu, ale byl z dramaturgických důvodů odmítnut. V tu chvíli spustí několikařádkovou litanii, v níž se rozčiluje nad drzostí majitele klubu, ke které v jeho očích došlo. Vůbec nepřipouští možnost, že kluby mají právo rozhodovat o svém programu.

Fotografická dokumentace je sice velmi bohatá, obrázky doprovází téměř vše, o čem Hajniš píše, což je dobře. Ale některé snímky mají mizernou kvalitu a nelze říci, že by jejich publikování ospravedlňovala nějaká historická hodnota.

V celé knize se autor prezentuje neuvěřitelně ješitně a sebestředně, hojně používá slovo „legenda“, kterým je v dnešní době zaneřáděn veřejný prostor. Smutným faktem je, že to často dělá v souvislosti sám se sebou, respektive s The Primitives Group.

Co říci závěrem? Snad jen to, co jsem již napsal v úvodu: Jde o výjimečně špatnou knihu, kterou nemusíte číst, natož pak vlastnit. O žádný hodnotný zážitek nepříjdete.