Anvil: One And Only

Text: Thomas Landers
Foto: Obal CD
Publikováno: 25. 7. 2024

One And Only je dvacátým studiovým počinem neúnavných kovotepců ANVIL, jež započali svoji pouť metalovými kolbišti pod přezdívkou Lips v roce 1978 v kanadském Ontariu. Od jednaosmdesátého fungují jako Anvil a svými časem prověřenými klasikami Metal On Metal (1982) a Forged In Fire (1983) zásadně ovlivnili veškeré dění ohledně v té době rodící se odnože metalu – thrashe. Dvanáctiskladbové kolečko se objevilo na pultech 28. června 2024 díky hamburskému labelu AFM Music v provedení digipaku, v edici černého vinylu v nespecifikovaném množství, limitovaném nákladu 500 kusů zlatého LP a 200 kusů červeného LP s černými šplíchanci, jež je exkluzivitou obchodu AFM. Edice přímo od Anvil Enterprises prezentuje extra songy When You Really Want It a Grindstone. Feed Your Fantasy byla zvolena prvotním singlem a byl k ní natočen i videoklip. Album samotné bylo nahráno a smícháno, stejně jako zatím poslední čtyři studiovky kapely, pod dohledem producentského týmu Martin Pfeiffer/Jörg Uken v německém, Ukenem založeném studiu Soundlodge v sestavě: Steven Barry „Lips“ Kudlow – zpěv/kytary, Robert Reiner – bicí a baskytarista Christopher Robertson. Ten se přidal ke dvojici zakladatelů přesně o dekádu dříve.

Titulní One And Only rozjíždí novinkový tucet v dosti neohrabaném tempu a vysílá tak jasné signály ohledně dění, jež nám má být triem naservírováno během následujících 45 minut. Její text (včetně těch zatracených „hey“) je vyloženě trapas, hudební podklad vyloženě líný. Videopodoba následující první singlovky (hybridu metalu, boogie a swingu) je provedena totožně neinspirovaně jako její neoriginální, ad nauseam omílaný název samotný. Trojka Fight For Your Rights sice víceméně sype, leč nějaký výraznější nápad aby jeden pohledal. A kolikrát v životě do nás bylo hučeno, abychom bojovali za naše práva?! Relativně heavy jevící se Heartbroken se během chviličky transformuje do odrhovačky o zlomeném srdci, jež má na svědomí láska nořící se ke dnu. Ostudné. Ač názvem rovněž hanebná, Gold And Diamonds alespoň svým groovem upomíná na období Plenty Of Power (2001). Tedy období, kdy banda vykazovala pokrok a nebála se vstřebat něco z tehdy moderních metalových postupů. Valivý riff s vkusnou kytarovou „výplní“  budiž výjimečným momentem, kdy na pár krátkých vteřin vnímám melodii, jež mě vyloženě baví. Jen opět a znovu nebýt toho ubohého refrénu. Dead Man Shoes – zbytečné cokoli psát, viz song 3.

Asfaltovou stranu B otevírá jakýsi pokus o AC/DC, nad jehož tóny Lips a spol. plytce lamentují nad skomírající pravdou v už tak muzikálně naprosto nezajímavé Truth Is Dying. Rocking The World má být seriózní titul další písně? A track dvě v bleděmodrém instrumentálním provedení? Nechci, nechci! Nejpozději v tomto bodě se už skutečně nemohu dočkat, až dofinišuji (v rámci recenze) opětovný poslech, LP založím do archivu a nebudu hodlat se k němu kdy vracet. S další položkou Run Away mám též vyloženě nutkání utéct někam v dál. Snad – dle kapelního doporučení – do Světa bláznů či Odsouzené svobody. Je vůbec nutno poznamenat, že je mi za ono duo songů už zase trapně? Svižná Blind Rage se jeví zrovna tak „úchvatně“ a „nápaditě“ jako vše, co se zde doposud pokusilo být alespoň trochu úchvatné a nápadité. Naštěstí je mé trápení u konce, jelikož se definitivně jedná o poslední příslovečný výstřel do tmy.

Tři čtvrtě hodiny hrací doby tak uplynuly nepříjemně pomalu a kolekce na mě působí naprosto identicky jako Lips za posledních několik let – unaveně. Ano, Robb je stále mlátičkou par excellence, Chris mu vskutku zdatně, místy i opravdu zajímavě sekunduje na basu a dvanáctka písní vlastně přináší vše, na co jsme od svých hrdinů dlouhá léta zvyklí. Včetně vokálu, který byl vždy nejslabším článkem původně kvartetu a který nepříjemně zestárnul společně se svým majitelem. A dvakrát až čtyřikrát skandované jméno songu, jež takto potažmo tvoří i jeho celý otravný chorus, jen podtrhuje výsledný dojem rzi, šedi a naprosté snad až podprůměrnosti, jež doslova zotročuje tvorbu hochů z Javorova již minimálně dekádu.

Znalci jejich velmi dlouhé a velmi trnité cesty za úspěchem – běžným fans pak vřele doporučuji vyloženě povedený (a to i přes politováníhodný fakt, že v něm účinkuje Lars Ulrich) a vysoce inspirativní dokument Anvil! The Story Of  Anvil (2008) – prostě chtějí sympatizovat se svojí velebenou partou. I já to tak vnímám. Je tedy nabíledni, zda je takové snažení stále relevantní. Z mého úhlu pohledu tak aktuální slátanina rozšiřuje diskografii Kanaďanů pouze kvantitativně a nepřináší pražádný náznak byť jen titěrného vybočení ze skoro pět dekád zavedených postupů. Je vyloženě neinvenční a bez diskuze patří až na samé dno hromady dvou desítek studiových zářezů, které většinou stojí za váš (a potažmo i můj) drahocenný čas. V případě One And Only tomu tak skutečně není.