Rage: Afterlines
Text: Thomas Landers
Foto: Obal CD
Publikováno: 15. 7. 2024
Afterlifelines je šestadvacátým studiovým počinem v německém Herne založených matadorů RAGE, jež zcela náležitě patří mezi špičku tradiční heavy/speed/power metalové scény v Evropě. Vyšlo 29. března 2024 na léta zavedeném hannoverském labelu SPV/Steamhammer a je k pořízení ve formátu CD digipaku, v edici černého vinylu v nespecifikovaném množství, limitované edici 200 kusů žlutočerveného LP a exkluzivního limitovaného boxu v počtu 750 kusů. Album dosud doprovázely tři oficiální klipy v podobě singlů Under A Black Crown, Cold Desire a Dying To Live. Čtvrtý a zatím poslední Toxic Waves se dočkal zpracování ve formě tzv. lyric videa.
Jedenadvacet čerstvých songů bylo nahráno, smícháno a zmasterováno v Parabol Audio pod taktovkou Manuela Cohnena v následující sestavě: i po čtyřech dekádách nezaměnitelný leader a neúnavný dříč Peter „Peavy” Wagner – zpěv/baskytara, Jean Bormann – kytary/zpěv a Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos – bicí, jinak též jednatel ve společnosti Lucky Bob Music Agency.
V podstatě se jedná o dílo rozdělené do dvou samostatných částí a první várka pojmenovaná Afterlife představuje zjednodušenou a snad až obnaženou moderní metalickou inkarnaci kapely. Po úvodní cinematické předehře In The Beginning, v níž hostuje klávesista a orchestrální aranžér Marco Grasshoff, startuje v místy až zběsilých tempech osmatřicetiminutová lavina kompaktního a nekompromisního metalu s jako obvykle vysoce kladeným důrazem na nakažlivé melodie. Fláky jako Under A Black Crown a End Of Illusions představují technicky precizní mustry pro správné kalení oceli, jež funkčně propojuje klasický riff metalových bohů Judas Priest s melodicky spletitými strukturami á la Helloween a Blind Guardian. Drtičky Dead Man’s Eyes a Waterwar zase bijí do očí (v tomto případě tedy uší) v podstatě vždy přítomnými a neskrývanými thrashovými elementy. A zatímco pro pravověrné lamače krků valící se Afterlife vkládá do hudební rovnice několik jemných metalcorových prvků, robustní Mortal se zase mísí s některými moderními groovy v duchu např. americké smečky The Dillinger Escape Plan.
V následující kapitole Peavy a spol. už v podstatě jen zdokonalují to, co společně započali na tři roky starém a totálně povedeném elpíčku Ressurection Day. To vše kulminuje grandiózní a výpravnou Lifelines, jež dává upomenout na velkolepá hudební monstra z pestré kapelní diskografie, jakými jsou Without A Trace ze Secrets In A Weird World (1989), In A Nameless Time z Black In Mind (1995) či současnější suitu Empty Hollow ze Strings To A Web (2010). A ačkoli se v žádném případě nejedná o degradaci v oddělení agrese, pompéznosti a bouřlivosti, disk 2 svými klavírními mezihrami a orchestracemi mistra Grasshoffa dotváří mohutné vrstvy zvuku, jež jsou běžně nedílnou součástí tvorby Nightwish a jejich tisíce klonů. Cold Desire, Curse The Night a It’s All Too Much umně snoubí právě tento zvuk s prvky, které elegantně balancují na rozhraní drsného speed metalu, pro skvadru tolik typického. A poté znovu ten povznášející pocit triumfu z hutných symfonických kontur a hbitých prstolamů Root Of Our Evil a One World. Duem momentů, kde druhá půle zážitku skutečně strhává smysly, jsou ponurá, přesto energetická balada Dying To Live, jež budiž jedním z mála ukázek, kdy Peterův hlas vykazuje i umírněnější polohu. A též jedinou skladbou, kdy se (velice vkusně) blýskne krátkým pěveckým partem i mladý Jean. A druhou takovou je bez diskuze epická a extravagantní Lifelines, skladba cyklicky procházející segmenty kontrastů světla a temnoty a hutného podladěného riffování v průběhu několika různých motivů.
Trio novinkou pokračuje v lety prověřeném dědictví masivní síly a sobě vždy typickém melodickém šmrncu. A to i přes pro posluchače nejspíš vyčerpávající, téměř hodinu a půl trvající hudební maraton. Herr Bormann předvádí kytarové mistrovství, které je technicky dechberoucí jako v případě běloruského virtuóza Victora Smolského (v Rage působil v letech 1999 až 2015). Bubenické monstrum a dlouholetý spolupracovník kapely Vassilios je strojově přesný, potřebně razantní a svou hrou, která je i patřičně pestrá, tak společně s Peavyho basou notně přispívá už tak kompaktnímu a mocnému soundu nahrávky. Navíc Wagnerův místy dost drsný a vysoce všestranný vokální projev, ovládající rozsah snad každé agresivní permutace metalového hlasu a občas se nořící až do extrémních poloh, dodává dvojalbu (jako ostatně kompletní diskografii těchto sympatických Němců) osobitost a nezaměnitelnost. A mně ve finále nezbývá než konstatovat, že si seriózně pohrávám s myšlenkou označit Afterlifelines jako doposud to nejmasakrálnější, co Vztek kdy vyprodukoval. Nejen pro fakt, jakým propojuje veškeré hudební atributy a zkušenosti celé své kariéry, ale navíc i pro moderní a hutně znějící produkci konceptu, jež svým jasným kovovým leskem nasazuje laťku pro konkurenci do sotva dosažitelných výšin. Pomyslný klobouk setsakramentsky dolů a bodové absolutorium!
