17. 6. 2024 – Enteria arena, Pardubice
Text: Thomas Landers
Foto: Pavel Jirovský
Publikováno: 11. 7. 2024
Onu čtvrt hodinku před příchodem proslulého amerického černokněžníka ALICE COOPERA jsem se shodou okolností potkal s kolegou Lubošem, se kterým jsme nakonec propařili celý koncert na stejném place. Ten ve své čtivé recenzi vyzdvihl vše podstatné ohledně dění, jež nemělo (nejen) v Pardubicích obdoby. A jelikož rozhodopádně sdílím jeho nadšení v rámci opravdu povedeného kulturního zážitku, dovolím si i já přidat příslovečné dva centy do debaty.
S úderem jedenadvacáté večerní potemněla natřískaná Enteria Aréna a na pódium se přiřítil maestrův současný pětičlenný ansámbl za úvodní a skvělé pecky Lock Me Up z mého ultraoblíbeného, veskrze metalového alba Raise Your Fist And Yell (1987). I přes její nemilosrdné utnutí přímo po prvním refrénu, kdy takto opravdu posloužila jako klasické intro celého hororového divadla, byl jsem jejím zařazením vážně nadšen. Už pro samotný fakt, že Lock Me Up patří k těm raritním kusům, kterým se nedostalo živého provedení ani ve své době. V tomto případě tedy přesně během turné Live In The Flesh (1988) k tehdy aktuální fošně právě ze sedmaosmdesátého. Na ni navázala svižná novinka Welcome To The Show ze zatím poslední studiovky Road z loňského roku. Ta se tak během hodinu a půl dlouhého představení stala jediným songem, jež mapoval Cooperovu studiovou tvorbu v průběhu 21. století.
Třetí položkou setlistu byla letitá hitovka No More Mr. Nice Guy ze zásadního LP Billion Dollar Babies (1973) a odpálila tak gig, který můžeme od tohoto momentu vnímat víceméně jako regulérní greatest hits průřez z období let 1970 až 1994. Následná hymna I’m Eighteen z Love It To Death (1971) a zároveň Coopův první hitparádový úspěch vystřídala další stařičká, svižná rock’n’rollová jízda Under My Wheels z vysoce hodnocené klasiky Killer (1971). Šmrncovní klipovka Bed Of Nails reprezentovala veleúspěšné dílo Trash (1989) a ihned po ní kapela spustila další letitý flák, tentokráte titulní Billion Dollar Babies ze třiasedmdesátého. Velice příjemná, po dekádách vykopaná Snakebite zase připomněla další hity natřískané album Hey Stoopid (1991), abychom se ihned poté ocitli v čase o dvě dekády zpět, a to v podobě Be My Lover (opět Love It To Death). Přímočará Lost In America dala upomenout na další skvělý počin z diskografie detroitského rodáka, tentokrát zářez The Last Temptation (1994). A po povinné vyřvávačce Hey Stoopid se razantní bubeník Glen Sobel blýskl krátkým sólem a přenesl nás tak do pomyslné druhé poloviny dějství.
Titulní, atmosférická a strašidelná Welcome To My Nightmare a následný řízný hard rock v podobě Cold Ethyl nám připomněly Cooperův první sólový počin a jedno z dodnes nejvíce ceněných koncepčních děl Welcome To My Nightmare (1975). Mnou vítaný a vždy v živé verzi monstrsong Go To Hell se stal samotným zástupcem alba Alice Cooper Goes To Hell (1976). Další povinné věci Poison (1989) a Feed My Frankenstein (1991) patří k jeho nejznámějším písním a jejich mocné refrény hulákala společně snad celá aréna. S jamem The Black Widow (ten večer poslední zářez z Welcome To My Nightmare) jsme se pomalu začali přibližovat finiši, jež obstaraly prastaré klasiky z prvního období, kdy jméno Alice Cooper zastupovalo celou sebranku a nikoli jen jejich hlavního protagonistu. A tak se postupně dostalo na vyloženě progresivní a pokaždé excelentní Ballad Of Dwight Fry z Love It To Death, během které se Alice tradičně snažil osvobodit ze svěrací kazajky, aby mu byla po segmentu z titulní Killer a následné I Love The Dead z Billion Dollar Babies (obě už pouze v kapelním provedení) sťata hlava na gilotině. Finále obstaral léty prověřený a vyloženě teatrální singl Elected (jako poslední vzpomínka na šestou studiovku Billion Dollar Babies), k němuž byl ve své době pořízen i satirický videoklip parodující volby. Jeho lyrický obsah byl inspirován kontroverzním americkým prezidentem Richardem Nixonem.
Klasický riff odpálil jediný přídavek, úvodní školní hymnu ze stejnojmenného LP School’s Out (1972), během které nám Alice postupně představil svou doprovodnou bandu a nezapomněl ani sám na sebe. To byl také výjimečný moment, kdy rodným jménem Vincent Damon Furnier promluvil k davu, jež svíral po celou dobu produkce neomylně pevně v hrsti. Vkusně zakomponovanou floydovskou klasikou Another Brick In The Wall (Part II) z legendárního double opusu The Wall (1979) a s přáním těch nejděsivějších nočních můr se Alice a spol. definitivně odporoučeli.
Nedokážu si to vysvětlit, ale bylo to snad poprvé v historii, kdy nemám výrazné připomínky k většinou otřesnému zvuku haly. A samotný Alice Cooper? Ten i po více jak pěti dekádách zůstává králem svého tajemného hradu a tutovou koncertní atrakcí pro všechny generace. I proto mu budiž odpuštěn tu a tam malý intonační prohřešek. Je obklopen partou mladších muzikantů, jež se z větší části drží původních hudebních aranžmá, a přesto se nebojí přidat i něco ze svého vlastního umu. Celá banda makala jako dobře promazaný stroj a její lídr opětovně dokázal, že i v pokročilém věku lze stále předvádět podívanou s grácií a nadhledem sobě vlastním. Ikona shock rocku se naštěstí neproměnila v parodii sebe sama a osobně věřím, že přestane koncertovat v ten den, kdy její tělesná schrána opustí naší dimenzi. Nutno ještě poznamenat, že se kompletní koncert mohl v pohodě obejít bez celého toho tyjátru okolo. Ty písně totiž fungují samy o sobě a jsou letitým důkazem, že hudba vždy byla, je a bude ve Vincentově případě na prvním místě. 29 studiových alb za zatím 55 let dlouhou nahrávací kariérou hovoří hlasitěji než jakýkoli dostupný fakt. Never forget The Coop!
P.S. Barboro, bydlíš ve městě, kde (v mém případě stále trochu nepochopitelně) koncertuje samotný Alice Cooper, a nejdeš? Příšerné chování!
