4. 3. 2024 – Kino Přítomnost, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Produkce Pragaue Jam Sessh (ilustrační foto), banner
Publikovnán: 11. 3. 2024
Nedávno jsem si uvědomil, že chodím na stále stejné koncerty, na stále stejná místa a že by mi neškodila nějaká změna. Vítaná příležitost se naskytla první březnové pondělí, kdy se konala akce s názvem PRAGUE JAM SESSH VOL. 50. Pozvánka lákala na kapelu ZDENĚK PUCHMELTR’S HOUSEBAND & MARTA JANDOVÁ. Událost se konala v pražském kině Přítomnost v domě Radost na Žižkově.
Zdeněk Puchmeltr
Tento článek nebude obvyklým reportem Rockového světa, protože jsem nebyl na obyčejném koncertě, ale nechte se překvapit. Začnu prostředím: kinosály nebývají zrovna typickým místem, kde duní rocková muzika. Ten v Přítomnosti je navíc netradiční, klasická sedadla byste tu hledali marně. Zato jsou zde pohodlné lenošky se stolečky, koupit si můžete nejrůznější občerstvení, nevelký prostor pro kapelu je před vyvýšeným pódiem.
Puchmeltrův Houseband se tu objevil asi ve čtvrt na devět. Jeho obsazení je: Zdeněk Puchmeltr (bicí), Marek Leždík (baskytara), Kryštof Pobořil (klávesy) a Vít Štaigl (kytara). Jejich příjemný instrumentální jazz rozhodně nenudil. Z muzikantů nejvíce vyčníval Puchmeltr, který svoje bicí vůbec nešetřil, ale nebylo to na škodu; zdatně mu sekundovali basák Marek Leždík i klávesák Kryštof Pobořil. Naopak Štaiglova kytara mi přišla až příliš utopená a neškodilo by o kousek přidat na její hlasitosti.
Bubeník sice říkal, že tahle skupina není Housebandem v pravém smyslu a má své jméno, ale to jsem si nebyl schopen zapamatovat. Snad mi to Zdeněk odpustí. Asi po třech skladbách došlo ke změně sestavy. Na post kytaristy přišel Ondřej Pátek, kterého znám z Horynova Merlinu. Baskytary se ujal Dalibor „Joska“ Mucha a za mikrofon se postavila Marta Jandová. Jejich dvou písňový vstup bylo o poznání rockovější a zpěvačka ukázala, že se nejen na našich pódiích pohybuje dostatečně dlouho a ví, jak získat publikum na svou stranu. Zatímco první skladbu nijak neuvedla, o té druhé jsme se dozvěděli, že se jmenuje Strach.
Vít Štaigl
Pak už došlo na nefalšovanou jam session. U nástrojů se střídali neznámí muzikanti, kteří se často viděli úplně poprvé. Docházelo ke spontánním jazzovo-bluesovým improvizacím, do nichž tu a tam vstoupil nějaký sólista. Jednou zpěvák, jindy saxofonista. K lehce bizardní situaci došlo, když se do jedné z takových improvizací zapojil raper: jindy bych vyskočil z kůže, ale tentokrát mi to kupodivu nevadilo.
Celým večerem provázeli dva moderátoři. Jeden z nich se jmenoval Petr Janda. Shoda jmen s Martou nebyla náhodná, jde o jejího synovce. Samozřejmě, že za asistence pánů Puchmeltra, Leždíka, Pobořila a mně neznámého kytaristy došlo i k jejich rodinnému jamu, který měl pořádné grády. Petr hrál na saxofon, Marta zpívala. Byl jsem mile překvapen, kolik lidí na jam session přišlo. Napsat, že sál byl zaplněn do posledního místečka, by nebylo přesné, protože nemálo posluchačů postávalo u dveří a celé dění si užívalo za současných náznaků tance.
Sál kina Přítomnost
Asi nejvíce se mi líbila sestava s černošským pianistou, který se později proměnil v osobitého zpěváka, a u jeho původního nástroje ho nahradil někdo jiný. Jejich vystoupení připomínalo nesmrtelný jam Garyho Moora a B. B. Kinga, při kterém oba kytaroví velikáni zahráli The Thrill Is Gone. Znělo to parádně. Podíval jsem se ještě na jedno vystoupení. Večer zdaleka nekončil, byl naplánován až do půlnoci, ale pohled na hodiny a představa ranního vstávání velely spěchat na tramvaj.
Až do onoho pondělka jsem neměl ani tušení, že se podobné akce v Praze pořádají. Ta příští s číslem 51 se koná 1. dubna. Jestli půjdu na ni, nebo na nějakou příští, ještě nevím. Ale jsem si jist, že v Přítomnosti jsem nebyl naposledy.
Celá fotogalerie:
