18. 2. 2024 – Malostranská besedsa, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Mia Feres (ilustrační foto)
Publikováno: 26. 2. 2024
Honza Holeček
Kromě mnoha jiných aktivit občas koncertuje zpěvák a multiinstrumentalista HONZA HOLEČEK sólově, pouze za doprovodu akustické kytary či piana a foukací harmoniky. Jedno takové vystoupení se konalo třetí únorovou neděli v Malostranské besedě.
Mám rád, když muzikanti obměňují svůj repertoár a nehrají stále stejné písně. Přesně to udělal Honza a do svého playlistu zařadil několik novinek, ať již svých vlastních, nebo předělávek, které jsem v jeho podání ještě neslyšel. Z autorské tvorby mě zaujala Love And Hate, která se objeví na nové desce Livin Free From Craddle To Coffin: světlo světa by měla spatřit na konci dubna.
Pokud jde o převzaté skladby, nevím o tom, že by Honza dříve hrával Harvest Moon od Neila Younga, a Hammilův Rubicon jsem od něj také dosud neslyšel. Stálicemi v jeho programu jsou naopak „depešácká“ Personal Jesus, Youngův velký hit Old Man či Refugees: píseň, která odkazuje na události v Československu v roce 1968, nazpíval zmíněný Peter Hammil ze skupiny Van der Graaf Generator. Od ní si Honza vypůjčil báječnou Afterwards.
Nechci vzbudit dojem, že Honza hrál pouze coververze. Za svoji dosavadní kariéru složil dost kvalitních písní. Jmenujme například více než sedmiminutovou Mirrors, nádhernou baladu Emptiness, kterou Honza uctil památku kytaristy Luboše Andršta, tomu věnoval i Nothing‘s Gonna Bring Us Down a také Circles byla do určité míry spojena se jménem vynikajícího muzikanta.
Honza Holeček
Hlediště bylo tentokrát uzpůsobeno k sezení. Že Holečkův charismatický vokál přitahuje čím dál víc posluchačů, dokazoval odhadem ze dvou třetin zaplněný sál, ve kterém se vytvořila perfektní atmosféra. Potlesk ozývající se po každé písni byl ohlušující.
Když Honza odešel z pódia, bylo jen otázkou času, kdy se na něj vrátí. Netrvalo dlouho, a muzikant opět rozezněl svou kytaru, aby zahrál a zazpíval pecku Seagull od skupiny Bad Company. Celý večer plný výborné muziky trval něco přes dvě hodiny.
Nikdy jsem se netajil tím, že mám Honzu Holečka rád jednak jako muzikanta, jednak jako člověka. Na únorovém koncertě jsem se ujistil, že tomu tak je stále. Jak říká jeden můj kamarád: „Holečka není nikdy dost“.
