Obal knihy
Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 6. 12. 2023
Nakladatelství 65. Pole pod hlavičkou edice Klobouk dolů v minulosti vydalo několik více či méně zdařilých hudebních biografií. V posledních letech jsem však nezaregistroval žádný přírůstek, až jsem se obával, že firma nepřežila těžké covidové časy. Nedávno jsem však narazil na knihu s názvem DEKÁDA NA PLNO a podtitulem Kniha proměn české populární hudby 90. let 20. století, na jejímž obalu byl důvěrně známý pán v buřince – symbol oné edice. Autorem je hudební novinář a badatel Radek Diestler. Zaradoval jsem se, dílo si koupil a téměř vzápětí se dal do čtení.
V úvodu jsem se dozvěděl, že publikace je součástí projektu 90ky, který bude obsahovat ještě celovečerní film a dokumentární cyklus o hudbě té doby, který má ambici navazovat na legendární televizní seriál Bigbít. Toliko základní informace, leč věnujme se knize samotné.
Autor svou práci rozčlenil do třinácti kapitol. Každá je věnovaná jednomu fenoménu typickému pro devadesátá léta. Hned ta první nazvaná „Jak jsme prožívali hudbu“ vyvolá v čtenáři, který tehdy dospíval, tedy dnešním padesátníkovi, nostalgické vzpomínky. Popisováno je nahrávání na kazety, vypalování cédéček a tak dále. Tyhle pasáže mně dokázaly vyvolat úsměv na tváři a někdy jsem musel zamáčknout i slzu v oku.
Ostatní kapitoly se věnují například televizním a rozhlasovým pořadům, časopisům a fanzinům, koncertům, vzniku prvních (rockových) rádií, klubům, gramoprůmyslu a ostatním nepostradatelným událostem té doby. Mnohé máme ještě v paměti (nikoliv živé), ale mnohé jsme již zapomněli. Diestler se všem těmto reáliím věnuje napříč celou republikou. Jako východočeského patriota mě potěšilo, že jsou několikrát zmíněny nejen velká města jako Hradec Králové či Pardubice, ale i moje rodná Chrudim.
V závěru knihy jsou kapitoly, které popisují hudební styly, jmenovitě heavy metal, folk, indie kytarovky a taneční scénu (dance music). Neformální přílohu tvoří rozhovory s jedenácti osobnostmi devadesátých let, které odpovídají vesměs na stejné otázky. Jedinou výjimkou je Blanka Šrůmová, u níž dvě otázky chybí ˗ nevím proč. Přiznám se, že volba některých respondentů mi nebyla zcela jasná. Je však autorovým svatým právem je do výběru zařadit.
Pro celou knihu je typický Diestlerův nenapodobitelný lehce archaický styl. Smál jsem se nahlas, když jsem se dočetl o „moudrém libeňském orákulu“ (ne, neprozradím, o koho jde). Podobné metafory jsou použity ve více případech.
Pokud jde o grafickou stránku, ta není zcela typická, obsahuje různé artefakty, které se vztahují k právě popisovanému tématu. Nejsou soustředěny do jedné obsáhlé přílohy, ale jsou rozptýleny po celé knize, přičemž je jim věnována vždy lichá stránka.
Výhrady žádné nemám, snad jen jednu připomínku: Určitě by nebyl na škodu jmenný rejstřík, který by usnadnil vyhledávání v knize. Tento drobný nedostatek však nijak nesnižuje vysokou kvalitu Diestlerovy práce, kterou s klidným svědomím doporučuji nejen pamětníkům, ale také všem, kdo se o hudební scéně oněch neklidných let chtějí něco dozvědět.
