Ivo Pospíšil: Příliš pozdě zemřít mladý

Text: Luboš Hnát
Foto: Obal knihy
Publikováno: 20. 6. 2023

Poslední dobou jsem v různých hudebních publikacích často narážel na citace z knihy PŘÍLIŠ POZDĚ ZEMŘÍT MLADÝ, kterou napsal bývalý baskytarista a manažer skupiny Garáž Ivo Pospíšil s Vladimírem Juráskem. V loňském roce vyšlo druhé vydání Pospíšilových pamětí, které jsem si bez váhání pořídil.

Většina memoárové literatury začíná obvykle popisem rodinných vztahů a Pospíšilova knížka není výjimkou, naštěstí se autor poměrně brzy dostane k muzice. Konkrétně k undergroundu, v němž se dlouhá léta pohyboval. Čtenář se dozví velké množství informací nejen o kapelách jako The Plastic People Of The Universe či DG 307 a jejich koncertech, ale Ivo vzpomíná také na nejrůznější osobnosti podzemní kultury. Tři z nich, Pavel Zajíček, Milan „Mejla“ Hlavsa a Ivan „Magor“ Jirous, prostupují téměř celým Pospíšilovým vyprávěním. Zajímavé je, že autor nikoho z nich neidealizuje, ale popisuje také jejich negativní vlastnosti. O Mejlovi například píše, že měl sklony k drobným podrazům a politikaření.

S určitou hořkostí popisuje svůj vyhazov z DG 307, což interpretuje jako vyloučení z undergroundu, nepochopil jsem proč. Dlouhá léta Pospíšil působil po boku Pepy Pilaře v Classic Rock ‚n‘ roll bandu, ani zde nejsou jeho vzpomínky pouze zalité sluncem. Zatímco začátky téhle party se prolínaly s undergroundovým prostředím (kapela vystoupila na prvním festivalu druhé kultury v Postupicích u Benešova) a byly ještě zábavné, období, kdy baskytarista skupinu opouštěl, líčí jako nudnou rutinu.

Zásadní v životě Ivo Pospíšila byly formace Půlnoc a zejména Garáž. V obou se už po několikáté setkal s Mejlou. První jmenované dělal manažera, ve druhé působil navíc coby baskytarista. Zde musím polemizovat s neskromným tvrzením, že měl v osmdesátých letech pod palcem dvě nejlepší kapely v Československu.

Garáži je logicky věnována převážná část druhé půlky knihy. Zajímavé jsou pasáže, kde jsou popisovány vztahy v kapele, které nikdy nebyly ideální, což se koneckonců odrazilo ve vyhazovu baskytaristy a manažera. Pospíšil jej popisuje velmi emotivně.

Poslední část své muzikantské kariéry strávil hudebník po boku Ivana Krále. Také tato léta jsou vylíčena velmi poutavě. Sympatické je, že autor ze sebe nedělá žádnou rockovou hvězdu, naopak poctivě přiznává, že je jen průměrným muzikantem, který měl štěstí hrát v dobrých kapelách. Čtenář se v publikaci dozví množství překvapivých informací. Pro mě osobně bylo novinkou, když jsem se dozvěděl, že bytostný rocker Pospíšil se podílel na založení tanečního klubu Radost FX, který funguje dodnes.

Druhé vydání pamětí Ivo Pospíšila doplňuje nejen velké množství fotografií, ale také nejrůznějších artefaktů, jako jsou plakáty, lístky nebo novinové články. Knížka vyšla vlastním nákladem. Možná právě proto není vytištěna na moc kvalitním papíře, což však nesnižuje její informační hodnotu. Zajímavým nápadem bylo přibalit k ní cédéčko s audio verzí Pospíšilových vzpomínek.

Kniha i přes svoji vyšší cenu okolo pěti set (při troše hledání ji na internetu pořídíte i levněji) korun rozhodně stojí za pozornost všech, kdo se zajímají o naši rockovou scénu.