Fórum Karlín, Praha – 15. 10. 2015
Foto: Mirek Valenta
Korektury: Tereza Kvášová
Bez mučení se přiznám, že na koncert kytarového čaroděje JOEA SATRIANIHO si zajdu vždy s velkou chutí. Tenhle týpek mě totiž nikdy nezklame. Jeho letošní pražská zastávka byla součástí turné k letošní nahrávce „Shockwave Supernova“. Tu sice ještě nemám tak dobře naposlouchanou, ale Joeův koncert jsem si prostě nemohl nechat ujít.
Vůbec jsem nepochopil důvody přesunutí koncertu z holešovické haly do karlínského Fóra. Což o to, Fórum Karlín je luxusní prostor pro pořádání koncertů, ale změna místa konání na poslední chvíli je jen předehrou velkých organizačních zmatků. A ty skutečně přišly v podobě hledání a handrkování se o místa. Takovéto dohady nemají podle mě na koncertech co dělat. Ale pojďme se už konečně věnovat muzice, kvůli které všichni přišli.
Celý večer zahájil přesně o půl deváté DAN PATLANSKY se svým doprovodným bandem. Před koncertem jsem od tohoto Jihoafričana neznal ani notu, nicméně jeho podání bluesrocku mě od začátku bavilo. Chvíli jsem sledoval jeho vystoupení z povzdálí, ale pak jsem si řekl, že i já si půjdu zkusit vybojovat své místo k sezení. To se nakonec podařilo a mohl jsem si tak Danovu muziku užívat z poměrně solidní vzdálenosti. Byl jsem mile překvapen dobrým zvukem, což u předkapel bývá spíše výjimkou než pravidlem. Patlansky sází na ‚písničkovitější‘ podání bluesrocku což je mi osobně bližší než sáhodlouhé sólování, které natahuje jednotlivé skladby na hranici únosnosti. Přesto není pochyb, že Dan Patlansky patří mezi světovou kytarovou elitu. Zajímavý byl také Danův hlas, který se do tohoto stylu muziky perfektně hodil. Potěšitelné bylo, že publikum pravidelně odměňovalo muzikanty zaslouženým potleskem. Jedinou delší skladbou byla ta, která ukončovala celý Patlanskeho set – v ní jsme pak mohli obdivovat jeho skvělou ‚experimentální‘ hru na kytaru, kdy Dan pomocí různých fíglů vyluzoval ze své leckdy až neskutečné zvuky.
Přesně podle stanoveného programu se v 21:30 začalo ozývat vesmírné intro, které ohlašovalo příchod mistra JOEA SATRIANIHO a jeho doprovodného bandu. Tak jako na desce zahájila koncert titulní skladba „Shockwave Supernova“ s výrazně zapamatovatelnou melodickou linkou. Když pak přišla na řadu starší pecka „Flying of a Blue Dream“ a po ní ještě „Ice 9“, začalo mi být jasné, že půjde o mimořádný koncert. Při následující „Crystal Planet“ jsem už nevydržel tu erupci energie, která se na mě valila z pódia, a opustil své místo k sezení, abych si mohl začít muziku užít na plno ve stoje a v pohybu. Joe od prvních chvil začal povzbuzovat publikum k tleskání do rytmu, což způsobilo, že se v hale začala vytvářet ona potřebná atmosféra, která tolik chyběla o několik dní dříve na koncertě jiného kytarového velikána Joea Bonamassy. Dalším rozdílem oproti předchozímu koncertu byl o mnoho lepší zvuk. Ačkoliv se obě akce konaly na stejném místě, užíval jsem si tentokrát nejen hutnějšího, ale také čistšího zvuku. To, že Satriani svému poslednímu počinu hodně věří, dokazovalo také to, že z desky zaznělo 8 písní, tedy většina (!) alba.
Z nového materiálu mě zaujala kromě výše zmíněné titulní pecky ještě sice krátká, zato však nádherná pomalá věc „Buterfly and Zebra“, kterou byl zahájen ucelenější blok novinkových písní. Za pozornost ještě stojí písnička „Crazy Joey“, která jakoby věrna svému názvu opravdu zněla tak trochu bláznivě. Věhlasný kytarista se tentokrát nechoval jako sólista, který chce na sebe za každou cenu strhnout veškerou pozornost, ale poměrně velký prostor poskytoval také svým spoluhráčům, aby i oni mohli dokázat své umění. To ostatně potvrdilo také úchvatné bubenické sólo Marco Minnemanna. Většinou mě podobná sóla na koncertech příliš nebaví, ovšem parádní dynamika Minnemannova vystoupení mě nadchla. Večer dostával na obrátkách a atmosféra gradovala, takže někteří návštěvníci začali tu a tam vstávat ze svých sedadel a pohupovat se do rytmu éterických tónů Satrianiho muziky. Do roztleskávání publika se v tu dobu zapojila celá kapela, obzvláště v tom byl basák Bryan Beller. Vtipnou vsuvkou byl pak souboj Satrianiho kytary a Bellerovy basy, do něhož se po chvilce zapojil i klávesák Mike Keneally, čímž vznikaly zajímavé hudební koláže. Druhým nejpočetněji zastoupeným albem na setlistu bylo legendární „Surfing With the Alien“, z něhož zazněly 4 písničky, přičemž jedna z nich, konkrétně nářezová „Satch Boogie“, udělala tečku za parádním večerem.
No, ale co by to bylo za koncert, který by se obešel bez přídavku. Satriani tedy naservíroval hladovému publiku ještě dva chody – „Big Bad Moon“, a protože tou dobou už na svém místě nikdo neseděl, zazněla ještě na úplný konec „Surfing With the Alien“. Jsem přesvědčen, že Satrianiho Supernova bude na kytarovém nebi ještě dlouho zářit.
Letošní koncert velmistra řádu rockových kytaristů Joea Satrianiho byl jedinečným zážitkem, který bych si rád dopřál každý měsíc, což není bohužel možné. Nezbývá tedy čekat, až se k nám Joe zase vrátí, pak nebudu váhat ani minutu.
