Hala Rondo Brno – 23. 7. 2015
Text: Roman Zahrádka
Foto: Jaromír ‚Zajda‘ Zajíček
Tajemné tarantinovské intro odstartovalo do roka a do dne v brněnské hale Rondo další povedené vystoupení Roberta Planta se skupinou The Sensational Space Shifters v České republice. Stejně jako loni při Colours of Ostrava se neslo na vlnách Plantova prozatím posledního, jinak výtečného alba Lullaby and… The Ceaseless Roar, které je směsicí rocku, folku a etnické hudby ve stylu new age, z něhož tentokrát jako klenot vyčnívaly některé nesmrtelné skladby legendárních Led Zeppelin, k nimž Plantův nezaměnitelný hlas odjakživa patří. Přirozeně, že právě tyto kousky, ať už šlo o Black Dog, The Rain Song, The Lemon Song, Dazed And Confused nebo přídavkový Rock and Roll, zvedal věrné fanoušky ze židlí a Robert Plant si to náramně užíval. Zejména v závěru koncertu namíchal jako starý zkušený šaman z několika písní opravdu účinný lektvar, z něhož se chvílemi vynořily podstatné úryvky megahitu Whole Lotta Love, během kterého pokaždé vyletěly ruce diváků pod pódiem vzhůru.
To už ale bylo samotné finále, kterému však předcházela poklidnější, folkovější první část koncertu v duchu „zeppelinovské trojky“, kam by se například výtečně hodila Plantova skladba Rainbow z jeho posledního alba, která má bezesporu hitový potenciál. Její podmanivý rytmus ozvláštnil celý koncert a nenásilně jej přenesl do ještě klidnějších instrumentálních pasáží, kterým vévodila především souhra Plantova doprovodného bandu. Šlo o názornou ukázku řemeslně dokonalé interpretace, jež přecházela z křehkých míst až do strhujících momentů, které si vynutily mohutný aplaus. A tak se posluchači chvílemi ocitali na tržišti v marocké Marakéši za zvuků jednostrunných houslí, které mistrně ovládal Judeh Camara, anebo se přenesli do dob krále Artuše v rytmech uhrančivě krásného keltského folklóru, který v mnohém ovlivnil současnou hudbu na britských ostrovech.
Planta to evidentně bavilo. Neustále poskakoval s bubínkem, trochu legračně roztleskával publikum a opíral se o stojan mikrofonu jako v dobách největší slávy Led Zeppelin. Do toho všeho nechal občas rozeznít svůj hlas až do nadpozemských výšin a proto mu nedalo ani moc práce, aby od diváků vyloudil na ploše Ronda jednolitý chvějící se les třepetajících se rukou. Byla to úchvatná podívaná, které skvěle sekundovala parta muzikantů vedená kytaristou Justinem Adamsem, jenž nespolupracuje s Robertem Plantem poprvé. Z nenápadného chlapíka se najednou proměnil v rockera, který chvílemi bušil do strun kytary jako o život, aby pomohl vygradovat atmosféru, zatímco druhý kytarista Skin Tyson tvořil svým vzezřením keltského druida jeho protipól. Obstarával sóla v první půli koncertu a významně se podílel na křehčeji laděných pasážích části Plantova repertoáru.
Potom přišlo již zmíněné finále, v němž kapela The Sensational Space Shifters přidala plyn a vyčarovala z folkového oparu ony dlouho očekávané hard rockové riffy spící legendy a probudila ducha 60. a 70. let, kdy musela drtivá většina našich fanoušků nedobrovolně podstoupit dlouholetý koncertní půst, který v českých zemích nastolila tehdejší strana a vláda. Přesto se všichni v této spleti zvuků, stylů a nástrojů orientovali až náramně dobře a vybuchli pokaždé v jásot, když zazněla jakákoli ohromující až magická „sonáta“ z dílny Jimmyho Page, jejíž prostřednictvím kdysi kormidloval legendární vzducholoď Led Zeppelin. A nic na tom nezměnila ani skutečnost, že Robert Plant už dávno není dvacetiletým playboyem, nýbrž vyzrálým zpěvákem a autorem, který sice ztratil něco z jiskřivosti svého hlasu, ale jde s dobou a přináší svým fanouškům stále nadprůměrný hudební materiál, který spojuje několik hudebních stylů najednou. Proto jsem mu alespoň za sebe prominul jeho omluvné „lonely“, kterým ke konci přídavku Rock and Roll svým fandům naznačoval, že už toho má v úmorném červencovém horku, jak se říká, plné kecky, a že už byl koncert dostatečně dlouhý. Daleko důležitější a příjemnější bylo zjištění, že Robert Plant stále patří do extraligy světového rocku a že už dávno dokázal s grácií sobě vlastní vystoupat po schodech do hudebního nebe.
Přečtěte si také jak viděl koncert Luboš Hnát, fotil Petr ‚Tibi‘ Tibitanzl. Report naleznete zde.
