Palác Akropolis, Praha – 19. 10. 2015
Foto: Ája Dvořáčková
Jít na koncert VLADIMÍRA MIŠÍKA a jeho Etc…. je vždycky velkou radostí. Ačkoliv k návštěvě koncertu lákal mino jiné i křest koncertního DVD „Kuře v hodinkách“, s rozhodnutím vypravit se do žižkovského Paláce Akropolis jsem poměrně dlouho otálel a tom, že na koncert půjdu, jsem se rozhodl doslova na poslední chvíli.
Trošku jsem se obával, že když do Akropole dorazím jen pár minut před koncertem, bude v sále už hlava na hlavě. Proto mě překvapilo, že po mém příchodu byl žižkovský hudební stánek téměř prázdný. Nevím, jestli bylo předem avizováno, že na koncertě vystoupí ještě předkapela, nebo jsem tuhle informaci jen nezaznamenal, každopádně zhruba v 19:30 přišel na pódium samotný mistr Mišík, aby předskokany uvedl. Této role se zhostil bluesový písničkář JAMIE MARSHALL se svým bandem. Jeho jméno i muzika mi prozatím byly neznámé, takže jsem napjatě očekával, co uvidím a hlavně uslyším. Na první pohled mě zaujala celkem netypická bicí souprava, která byla redukována na rytmický bubínek, cajon, hi-hatku a jeden činel. Pak už jsem se ale zaposlouchal do akustické podoby blues – a poslouchání to bylo hodně příjemné. Hlas Jamieho Marshalla přirozeně zapadal do pohodové muziky. Když se ale se svým vokálem přidala kontrabasistka Svatka Štěpánková, šlo o mimořádný zážitek. Svatka si jednu z písniček zazpívala sólově a dala tak vyniknout svému nádhernému hlasu. Právě tahle písnička se mi z celého cca 40minutového setu líbila asi nejvíce. Poslouchání to bylo sice příjemné, ale myslím, že nejen já jsem se těšil na zlatý hřeb večera, tedy samotného Vladimíra Mišíka & Etc….
Přestavba pódia byla tak extrémně rychlá, že to možná zaskočilo i samotné muzikanty. V jednu chvíli se totiž na pódiu ocitl samotný zpěvák a dožadoval se příchodu kapely. Po chvilce se přeci jen hudebníci ujali svých nástrojů, aby spustili úvodní pecku „Šmajdák a ploužáky“, při které publikum doslova ožilo a hned od začátku vytvořilo perfektní koncertní atmosféru. Protože zatím poslední nahrávka Vladimíra Mišíka & Etc…. je už také nějaký ten rok stará, nedá se očekávat, že by se repertoár nějak dramaticky měnil, nebo že by se v něm objevily nějaké novinkové písně. Ovšem pokud za novinky nepovažujete staré téměř zapomenuté fláky. Takovým flákem je třeba „Relativistický zádrhel“ z desky „Nůž na hrdle“. Při vystoupení předchozí kapely bylo v sále poloprázdno, ale to se teď změnilo a Akropole přesto, že nebyla vyprodaná, byla celkem solidně zaplněná a sálem se rozléhala příjemná atmosféra. To, že v kapele Etc… vládne obrovská pohoda, dokazovala i prastará bluesová klasika „Sladké je žít“, při niž se na pódiu odkudsi zjevil ‚Olin‘ Nejezchleba, který se s rozjařeným úsměvem na tváři v písni ujal basového partu. Celkový pozitivní dojem z koncertu pak dotvářel výborný zvuk. Asi po 45 minutách Mišíkova vystoupení byla ohlášena krátká pauza, která tentokrát kromě občerstvení posloužila také k lehké přestavbě pódia, aby se na něm vzápětí mohlo objevit obnovené FLAMENGO.
Dodnes hořce lituji, že jsem se nebyl podívat ani na jednom vystoupení z koncertní šňůry, kterou Flamengo jezdilo ke 40. výročí vydání legendárního „Kuřete v hodinkách“. Proto pro mě bylo krátké oživení legendární skupiny vítanou příležitostí konečně si Flamengo poslechnout naživo. Kapela Flamengo samozřejmě nehraje ve svém původním složení, a tak originální trojici muzikantů, tedy Vláďu Mišíka, ‚Gumu‘ Kulhánka a Pavla Fořta doplnila ještě trojice Jirka ‚Zelí‘ Zelenka (bicí), Pavel Bohatý (klávesy, sbory) a Jakub Doležal (saxofon, příčná flétna). V téhle sestavě pánové zahráli asi 5 písniček z legendárního alba a také samozřejmě pokřtili záznam z výročního turné Flamenga. Osobně mě asi nejvíc zaujaly pomalá „Já a dým“, ve které je kainarovská poetika dotažena k absolutní dokonalosti. A pak také Pavlem Bohatým zpívaná skvělá pecka „Stále dál“, která právem patří do klenotnice českého bigbítu. Nutno podotknout, že Pavlovo podání téhle písně je stejně parádní, jako bylo to, které je na desce, kde si jí zazpíval Ivan Khunt. Muzika Flamenga je zkrátka nadčasová, a proto jsem byl moc rád, že jsem měl možnost živě si poslechnout alespoň fragment z téhle skvělé desky.
Po téhle báječné vsuvce se kapela opět bleskově transformovala do podoby Etc…, aby tenhle parádní večer zakončila další náloží nesmrtelných hitů, ke kterým bezesporu patří hitovka „Byl jsem dobrej“ s hostujícím ‚Olinem‘ jako doprovodným zpěvákem. Obrovská pohoda čišela i z další klasické věci „Jednohubky“. Pak byl na pódium opět pozván hostující Pavel Bohatý, aby místo Vládi odzpíval tři starší písně, přičemž zejména ‚skoumalovské‘ „Doteky“ patřily k jednoznačným vrcholům koncertu. Na samý závěr se na scénu vrátil nejen samotný Vladimír Mišík, ale s ním snad všichni, kdož ten večer vystupovali, aby si společně zahráli jednu z novějších písní, veselou „Páteční cajun“ , která se už asi nastálo zabydlela na konci Mišíkova setlistu. Protože v té době do policejní hodiny zbývala pouhá minutka, žádného přídavku jsme se tentokrát nedočkali, ale to ani snad nevadí, protože myslím, že vše podstatné již bylo zahráno.
Co dodat na závěr? Prostě ten večer byl velká pohoda. Na další koncert Vladimíra Mišíka a jeho Etc…. si opět zajdu s velkou chutí.
Celá fotogalerie:
