Hospoda Na Slamníku, Praha – 2. 12. 2015
Foto: Kačka Smidová
V pražské Bubenči se nachází vyhlášená hospoda Na Slamníku, kde se pořádají koncerty méně známých kapel. Jednou z takových je i INTIMNÍ ŽIVOT, která, ač existuje již 30 let, je na koncertních pódiích k vidění poměrně zřídka, takže jsem si její vystoupení nechtěl nechat ujít
Ačkoliv jsem o ‚Slamníku‘ slýchával už delší dobu, vypravil jsem na do téhle hospody ten večer úplně poprvé. Hned po vstupu na mě dýchla pohodová atmosféra osmdesátých let, což je pro tentokrát myšleno v tom nejlepším slova smyslu. O kapele vím už poměrně dlouho, dokonce vlastním i jejich zatím jediné CD, takže i když jsem Intimní život ještě hrát neviděl, mám její tvorbu poměrně dobře naposlouchanou. Nicméně na CD je pouze 11 písní, a protože šlo o výroční koncert, bylo jasné, že koncertní setlist bude obsahovat daleko více položek. Samotný koncert začal asi ve 20.30, a protože setlist byl prý sestaven chronologicky, hrály se v první půlce písně z kapelního pravěku, a tedy mně neznámé. Intimní život je poměrně početná kapela, nazvučit takhle velký ansábl není rozhodně žádná sranda. Proto mě dost překvapilo i potěšilo, že zvuk byl na hodně dobré úrovni, přestože reprosoustava už na pohled nepatřila k posledním výkřikům audio techniky. K silným stránkám Intimního života patří zpěv. Rockový chraplák Freda Pištěka výborně kontrastuje s vysokým, mírně ‚afektovaným‘ hlasem Romany Doležalové. Oba zpěváky pak ještě vhodně doplňují doprovodné vokály kytaristy Michala Bureše a saxofonisty Luďka Nedvěda. V první půlce mě hodně zaujala lehce psychedelická věc „Zavolejte Dr. Freuda“ a také, jak už název napovídá, undergroundová „Nekulturní underground“. Na sehranosti kapely je znát, že spolu už nějaký ten rok hrají – moc se mi líbila zejména skvěle šlapající rytmika Martin Slomek (baskytara) / Luboš Hnát (bicí). Moc mě baví vtipné texty Michala Bureše, jedním z takových je třeba „Hnízdečko lásky“. Jedinou kaňkou na tomhle večeru bylo, že se zatím přítomné obecenstvo nezvedlo ze židlí a kapelu odměňovalo svým, byť hlasitým potleskem pouze od stolů. Do první poloviny byly zařazeny i dvě skladby ze vzpomínaného CD, obzvlášť mě potěšila ‚hospodská‘ „Nos to sem!“, ale nezapadla ani „Konečná“. Pak už přišla na řadu krátká přestávka.
Druhá polovina už mi byla přece jen o něco bližší, protože se v ní hrály především mně známé písničky, které snad díky tomu, že je mám naposlouchány, znějí mým uším daleko hitověji než písně zahrané v první polovině večera. A tak ať už jde o „Bílej mercedes“ s ‚orientálním‘ kytarovým motivem, nebo dovádivou „Není zač“, či parádní pecku „Jokohama“, všechny jsem si náležitě užíval. Kapela bavila nejen svou precizní hrou a parádní muzikou, ale také vtipnými hláškami a příběhy ze své bohaté kariéry. Celou dobu jsem si lámal hlavu nad přirovnáním Intimního života k jiné české kapele. Až když kamarád řekl, že mu jejich styl připomíná Hudbu Praha, uvědomil jsem si, že má vlastně pravdu. Hudbu Praha připomínalo nejen dost podobné personální obsazení, ale některé písně legendární novovlnnou kapelu vyloženě evokovaly. Nejvíce jsem Hudbu Praha slyšel v písničce „Na Berlín“, tu bych si opravdu dovedl představit na jakémkoliv albu pražské kapely. Asi největší ohlas ale vyvolala písnička „Jerry a Tom“, ve které se prý odráží život dvou reálných postav. A navíc oba pánové byli ten večer Na Slamníku přítomni. Až na přídavek si kapela nechala předělávky velkých světových hitů. Ty byly tři a za zmínku rozhodně stojí všechny, protože tak povedené verze „Dancing Barefoot“ od Patti Smith, „Born To Be Wild“ z repertoáru amerických Steppenwolf a ‚stounovské‘ klasiky „Honky Tonk Women“ jsem dlouho neslyšel.
Když tenhle skvělý večer skončil, ihned jsem si musel položit otázku, proč tahle parta vlastně ještě není v povědomí fanoušků, vždyť potenciál na to má obrovský. Odpověď na tuhle otázku sice neznám, zato však vím, že ‚Intimní život Na Slamníku‘ si kdykoliv rád prožiju znova.
Celá fotogalerie:
