20. 4. 2018 – O2 Aréna, Praha
Text: Luboš Hnát
Foto: Jiří Rogl
Rainbow
Když v roce 1997 zakládal geniální kytarista RITCHIE BLACKMORE kapelu Blackmore’s Night, dušoval se, že už ho nikdy nikdo na pódiu neuvidí hrát rock. Jenže známé přísloví praví „Nikdy neříkej nikdy“. A tak o 21 let později brázdí Blackmoore opět v čele svých hardrockových RAINBOW světová pódia.
Celý večer v 19:45 zahájila německá beatová kapela THE LORDS, která se na hudební scéně pohybuje již od roku 1959, přesto není u nás příliš známá. Kapela v Praze předvedla sterilní rockový koncert, který publikum vesměs nedokázal přimět k nějaké výraznější odezvě. Až ke konci, kdy zazněla směs starých rock ‚n‘ rollů jako Bye, Bye Johny či Good Golly Miss Molly se obecenstvo osmělilo k nesmělému pohupování.
Blackmoorova družina se na pódiu ukázala krátce po 21 hodině. První písnička Sotlight Kid nevyzněla nijak přesvědčivě. Jako by kapela chtěla svoje největší hity odehrát co nejrychleji, zazněly v rychlém sledu I Surrender, Temple of the King a Since You Been Gone. Což o to, muzika to je parádní a nejeden návštěvník si tyhle pecky naplno užíval, ale při pohledu na pódium to už to tak slavné nebylo.
Rainbow
Zpěvák Ronnie Romero většinou postával na okraji pódia oddělený od zbytku kapely. Což působilo dost nepřirozeně, takže to v ledaskom mohlo vyvolat otázku, jakéže to v kapele panují vztahy. Na nějakou vizuální show tedy mohli diváci zapomenout. Skladba Man on the Silver Mountain byla doplněná o motiv z My Woman from Tokio, který napověděl, že kytarista nezapomněl ani na svou druhou životní kapelu – Deep Purple. Málokdo však v tu chvíli tušil, že z jejich repertoáru bude složena téměř polovina setlistu Rainbow.
Rainbow
Na to má sice Blackmoore coby autor skladeb plné právo, je ovšem diskutabilní, zda tak významná kapela, jako je Rainbow, musí hrát tolik předělávek, když má v zásobě dost svých hitů. A tak v průběhu večera zazněly takové fláky jako Mistreated, Perfect Strangers a trochu překvapivě i Child in Time. V originálním Gillanově podání zní tenhle hit přeci jen o poznání podmanivěji, proto mohla být v Praze s klidem vynechána, kapela však byla jiného názoru. Mezi tyhle ‚párplovské‘ klasiky kapela zařadila instrumentálku Difficult to Cure ze stejnojmenné desky vydané v roce 1981. Skladba byla prodloužena o klávesové sólo Jense Johanssona, jenže to bylo k uzoufání nudné a ani zvuk jeho Hammondů nebyl nikterak oslnivý. To ale platilo po celý koncert pro celou kapelu. Jak se pomalu přibližoval závěr koncertu došlo i na hymnickou Long Live Rock ‚n‘ Roll. Pokud Rainbow v průběhu koncertu hráli hodně písní od Deep Purple, bylo by divné, kdyby na úplný závěr nezazněla ikonická Smoke on the Water, a tak se také stalo. Publikum si vynutilo jediný přídavek, kterým byla opět klasika od Deep Purple Burn.
Rainbow
Kardinální otázka zní: byl to dobrý nebo špatný koncert? Odpovědět na ní není vůbec jednoduché. Publikum si sice rádo poslechlo všechny ty skvělé hity v podání mistra hardrockové kytary. Smutným faktem zůstává, že se kapela ani zdaleka nepřiblížila období své největší slávy, kterou zažívala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.
Celá fotogalerie:
